Black & White

1. Smečka Rudého úplňku

Jmenuji se Howlie [Haulí]. Ano, vím, je to neobvyklé jméno...pro člověka...ale, já už nejsem člověk.

Asi se divíte co mám na mysli. Je to sice delší vyprávění, ale aby jste to pochopili, řeknu vám hezky do podrobna můj příběh...

Narodila jsem se v Genonu, v takovém malém městečku, oplívajícím krásou, bohatstvím a radostí.

Když mě moje lidská máma, Stella, pokud si správně vzpomínám na jméno, přivedla na svět, byla jsem jako obyčejné dítě. Dali mi jméno Jane.

Na holku jsem byla docela velká a ty moje zářivě světle hnědé oči nešly přehlédnout už od narození.

O mých očích se ještě zmíním. Nemyslím proto, abych vám popisovala jak vypadaly...má to jiný...mnohem hlubší význam.

Takže, vyrůstala jsem s rodiči( vlastně potom už jen s rodičem) v jednom menším rodinném domku, pár kilometrů od středu města.

A že já pořádně rychle rostla. Chodit jsem začala pár měsíců po narození a když mi byly 2 roky, stalo se něco, na co si moc dobře nepamatuju. Jediné co vím je, že můj táta, Rob, odešel... do teď nechápu proč a kam vůbec šel, ale nikdy se nevrátil. Máma mi to vždycky vysvětlovala jen tak, že prý táta musel rychle pryč, a že už s námi nemůže být...jinak by se prý stalo něco, co by si nikdo nepřál. Jindy mi zas říkala, že musel odejít, někam daleko, do jiné země a že se už nevrátí nebo tak něco...už si moc nevybavuji co vlastně mi říkala.

Ale dost už o mém tátovi, kterého si vlastně skoro ani nepamatuji.

Tak tedy, od mých dvou let jsem žila jen s mámou. Bylo nám spolu skvěle. Měla jsem jí moc ráda. A ona mě nejspíš taky. Každý den, každou minutu, každou vteřinu i chviličku jsme trávily spolu. Až do doby, než si musela najít jinou práci.(to mě bylo zrovna 9 let) Možná to někdo víte a chápete, jaké to je, když je váš jediný rodič celý den v práci, vrací se pozdě večer a jediné co vám tak za celý den řekne je dobrou noc...

A tak to bylo přes další 3 roky. Za takovou dobu jsem se stihla změnit. A to opravdu všemi možnými způsoby. Nebudu vám popisovat jak moc jsem vyrostla. Spíš řeknu ty hlavní věci, které mi, dá se říct, začaly měnit život...

Ano, tušíte správně...právě se dostávám k těm mým očím...

V tu dobu mi bylo jen dvanáct. A najednou jsem...Ne takhle to říct nemůžu, začnu trochu jinak...

Takže, jak jsem řekla...měla jsem zářivě světle hnědé oči. A když nastaly mé dvanácté narozeniny, začala se s nimi dít taková divná věc. Nechápala jsem to, ale pokaždé, když jsem byla naštvaná, ať už na někoho nebo kvůli něčemu, začaly se měnit...a to doslova. Zničehonic pak nabíraly takovou světlou béžovou, někdy až tmavě žlutou barvu a to mě dost děsilo. Chápu, že to zní vážnè divně, ale přísahám, že mluvím pravdu.

No a o to děsivější bylo, když se začalo měnit i něco dalšího než jen pouhé oči. Začalo to vlasy.

Dříve jsem je měla blonďaté a dlouhé. Postupem času, jak jsem rostla, dostaly takovou mírně hnědou barvu. Vím, takové změny jsou normální a nijak děsivé, ale to není to, čeho jsem se bála.

Ono totiž, spolu s barvou mých očí se začala měnit i barva mých vlasů a to nejprve na tmavě hnědou, potom šedou a nakonec na úplně havraní černou. Ale né během dvou nebo tří let...tahle změna trvala jenom pár sekund!