Zdravím všechny zbloudilé duše, které zavítají na mojí stránku. Rozhodla jsem se napsat příběh, ikdyž žádný pisálek zrovna nejsem. Za dva dny tu na wattpadu budu čtyři roky, to mi příjde celkem dost :D Proto to chci oslavit nějakým tím psaním.
Třeba...
Přišel jsem o hodně lidí, které jsem miloval. Ona mi ale dala něco víc než všichni ostatní. Světlo. To světlo které bylo zastíněno mou nenávistí ke všemu. Ano, dříve jsem nenaviděl. Byl jsem monstrum prahnoucí jen po slávě a moci. Ona mě dokázala změnit.. Bohužel už je to dávno. Všechno to jsou jen vzpomínky...
Ups! Ten obraz nie jest zgodny z naszymi wytycznymi. Aby kontynuować, spróbuj go usunąć lub użyć innego.
Miluji tě Loki... Já tebe Aini. Ty, která si ve mě probudila světlo...
Můj bratr, tedy můj nevlastní bratr Thor, si ze mě vždy rád dělal legraci. Takhle si nikdy nikoho nenajdeš Loki, pokud budeš pořád jen zalezlý v těch svých knihách. Vždy jsem nad tím jen mávl rukou. Nemělo to smysl. Thor byl ve všem úplně jiný než já. Více výřečný, vždy věděl co má v určitou dobu říci. Proto ho měl Ódin asi vždy raději. Nevím. Rád pořádal v paláci různé plesy, kde všichni chodili v těch nejlepších šatech. Nenáviděl jsem tyhle společenské akce. Bohužel Ódin trval na tom, abych se zúčastnil za každou cenu. Dobrá tedy. Dnes je zrovna ten den, kdy se už od rána chystá hlavní sál na veselí. Opět stejné přetvařující se obličeje...
Slunce pomalu zapadalo. Byl nejvyšší čas se přichystat a odejít do hlavního sálu. Ódin s matkou seděli u stolu a povídali si. Jen co mě zahlédli přestali. Posad' se k nám synu, řekla matka. Neváhal jsem tedy a přisedl si. Ódin si mě změřil pohledem a pronesl. Zkus se taky občas trochu usmát. Pořád vypadáš jako hromádka neštěsí synu. Jeho slova mi zněli v uších jako jed, neodpověděl jsem. Proto pokračoval, ale už se zvýšeným hlasem. Slušností je odpovědět! Opravdu jsem neměl náladu na jeho řeči a připomínky. Zvedl jsem se od stolu a snažil jsem se dostat přes všechny ty lidi ven. Byl jsem naštvaný a proto jsem i možná přehlédl osobu zastupující mi cestu. Narazili jsme do sebe. Odpusťte mi to prosím. řekla ta dívka. Já se jen zadíval do jejich světle modrých očí. Vše se stalo tak rychle, ale mě to připadalo jako věčnost. Jako by se všechno na okamžik zastavilo. Znovu k životu mě opět probral její hlas. Ehm, nezlobte se prosím. Jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat bylo, já se ale vůbec nezlobím. Bohužel jsem si v daný okamžik neuvědomil, že to muselo znít poněkud naštvaně. Proto pochybuji, že mi to věřila. Prosmýkl jsem se okolo ní a vyběhl jsem ven z hradu na balkon. I zde ovšem bylo pár lidí.
Pomalu jsem přešel k okraji a podíval se na nebe. Bylo plné hvězd. Opřel jsem se a zavřel oči.. V tom mě vyrušil něčí hlas. Prominte princi. Otočil jsem se a spatřil tu samou dívku, do které jsem předtím vrazil. Přinesla jsem vám víno, možná i jako omluvu za tu mojí malou nepozornost. To jste nemusela. Vzal jsem si pohár a otočil se zpět ke hvězdnému nebi. Promiňte za vyrušení, už půjdu... Počkej! Najednou jsem vyhrkl. Pohlédla na mě tázavým pohledem. Jak se jmenuješ? Aini můj princi. Děkuji za víno Aini. Lehce se uklonila a odešla do sálu. Po chvíli jsem jí následoval i já. Rozhlížel jsem se po lidech a všiml si, jak se všichni dobře baví. Se zájmem jsem je sledoval. Musel jsem se usmívat...
