Christmas miracle

Mia

"Jak moc tě nesnáším!" zakřičím a hodím budíkem o zem. "Jak se vůbec opovažuješ mě budit ty hnusná, malá, zasraná krabičko?"

Upřímně bych si opravdu přála dneska zaspat. Hlavně dneska. První den v úplně nové škole. Opravdu výhra.

"Dolar do misky." zasměje se moje mladší sestra Kelly ve dveřích.

"Tebe dám do misky." odvětím a mrsku po ní nenávistným pohledem, díky kterému hned uteče.

"Přestaňte se hádat!" zahřmí z kuchyně naštvaný hlas naší matky.

"Kdo se tady hádá?" uchechtnu se a začnu se sápat z postele.

Jestli něco nesnáším ještě víc než budík, tak je to škola. Ráda bych si to z očí do očí vyříkala s tím, co ji založil. Ale věřte mi, že by to pro něj nedopadlo dobře.

--

"Kde jsi tak dlouho? Nebudeme na tebe čekat věčně!" vybalí na mě matka druhou větu za tento den.

"Tak jeďte beze mě." zahuhlám s plnou pusou sendviče.

"Že já se vůbec namáhám." zakroutí hlavou a vytrhne mi zbytek sendviče z ruky.

"Tady se nám někdo pěkně vyspal." protočím oči a vydám se ke vchodovým dveřím.

--

"Doufám, že se vám tady bude líbit slečno Hastingsová. Učebna chemie je na konci chodby. Kdyby jste cokoliv potřebovala, najdete mě v ředitelně." usměje se pan Soler a rukou ukáže do chodby.

"Děkuji pane." odvětím a vydám se dál chodbou.

První dojmy? Jeho víra je sice pěkná, ale jsem si jistá už teď, že se mi to tady líbit nebude.

Lehce zaklepu na dveře učebny a výzvě jej otevřu.

"Slečna Hastingsová? Očekávali jsme vás." usměje se na mě mladá profesorka a kývne hlavou směrem do učebny.

"Dobrý den." přikývnu a rychle kolem ní projdu k zadním lavicím. K mému štěstí jsou ale všechny zabrané.

"Můžete si sednou k panu Wolfovi." uslyším opět profesorčin hlas za mými zády.

"To je sice pěkné, ale ještě tak vědět, kdo to je." obrátím se k ní a rozhodím rukama, načež se všichni začnou smát.

"Chlapec po vaší pravici."

Opět přikývnu a svezu se na židli.

"Víte vy co? Mám lepší nápad." tleskne učitelka. "Jak už jsem dávno zjistila pane Wolfe, chemie vás zrovna nebere, co kdybych vám místo zírání z okna nabídla provést tady slečnu po škole?" otočí se pro tentokrát profesorka na mého tichého společníka.

"Hůř jste vybrat nemohla." ozve se ze třídy a všichni vybuchnou smíchy.

"Nemohl bych jít raději já?" zvedne ruku svalnatý kluk sedící také v zadní lavici.

"Děkuji, ale nemyslím si, že by si chtěla slečna Hastingsová prohlédnou kabinky na holčičích toaletách." zakroutí hlavou profesorka a znovu pohlédne na mě a toho kluka.

Ten se místo odpovědi zvedne a přejde ke dveřím. "Tak jdeš?" prolomí ticho jeho mužný hlas a já se rychle zase vrátím do reality.

--

"Tak odkud jsi?" zeptá se, když procházíme chodbou.

"Z Las Vegas. A ty jsi hádám zdejší." otočím se k němu.

"Bohužel ano." pokrčí rameny a věnuje mi pohled do svých krásně modrých očí. "A jak ses dostala do téhle díry? Prohrála si v pokeru a jde po tobě mafie s vymahači?" zasměje se svému vtipu a pokračuje dál chodbou.

"Moc pěkné. Myslím, že by se mi to i líbilo víc než realita. Dostal mě sem rozvod rodičů." hlesnu a dál sleduju své boty, jejichž klapání podpadků prořezává okolní ticho.

"To je mi líto. Žiješ s mámou nebo s tátou?" zeptá se a z jeho hlasu jde cítit soucit.

"S mámou a s mladší sestrou. A co ty? Máš oba rodiče?" vyzvídám.

"Jen s mámou. Táta mi umřel." omlčí se a zpomalí svou chůzi. "Rakovina." uchechtne se. "Nejvtipnější na tom je, že byl doktor a léčil ji."

"Určitě byl skvělý, ale nezoufej. Je na lepším místě než my, nemá problémy a všem se nám směje za to, že tu musíme být." usměju se a on pokýve hlavou.

"Díky. Tady nenajdeš moc lidí, kteří by soucítili nebo tě utěšovali." zakroutí hlavou a promne si spánky.

"Mimochodem jsem John Wolf." natáhne ke mě ruku a já ji stisknu.

"Mia Hastingsová." oplatím mu úsměv a on vykročí dál do chodby.

Pomalu projdeme všechny chodby v mé nové třípatrové škole až se zastavíme u poslední učebny.

"Tady se učí matika. Máš ji další hodinu, tak zlom vaz." usměje se a ukáže mi zvednuté palce.

"Prosím. Nenechávej mě tu. Nesnáším matiku!" zakňourám a on se rozesměje.

"Uvidíme se na obědě." mrkne na mě a já s klepáním vejdu do třídy.

--

"Tak jaké to bylo?" zasměje se John, když si s táci sedáme ke stolu u okna.

"Myslím, že spáchám sebevraždu." hlesnu a ukousnu si kousek pizzy.

"Hodně štěstí. Rád jsem tě poznal." pozvedne ke mě svou plechovku s Colou a já mu ukážu prostředníček.

"Já tebe teda rozhodně ne." vypláznu na něj jazyk a on mi vezme jednu hranolku z talíře.

"Prase." rozesměju se.

"Nebuď k sobě tak kritická." řekne s vážným pohledem a já ho lehce praštím.

"To vypadá slibně Wolfe. To je snad první kurva, které nevadí, že jí zaplatíš málo." zasměje se někdo v davu.

"Nezáviď mu. Ta má určitě Aids." ozve se někdo další.

"Nevšímej si toho. Prosím." hlesne John a já se na něj vytřeštěně podívám.

"Oni se tak k tobě chovají pořád?" uchechtnu se. "Ty si to necháš líbit?"

"Když nereaguju, přestanou." pokusí se o úsměv, ale stále nezvedá pohled od jídla.

"Nejen že ti došly peníze, došly ti i slova." ozve se kluk, kterého jsem znala z chemie.

"Keců máš hodně, ale v hlavě nic nemáš." zakřičím a místností zazní hlasitý smích.

"Tvoje slova mají takovou cenu jako ty samotná. Žádnou." uchechtne se blonďák a já začínám nabírat nachové barvy.

Rychle zatahám Johna za rukáv na znamení odchodu a vezmu do ruky jeho plechovku s Colou.

"To už jdete na to?" zakmitá kluk obočím.

"Jsi sice osoba, ale postrádáš osobnost." mrknu na něj a chrstnu mu Colu do obličeje. "Ale neboj. Je bez cukru. Nijak to neohrozí tvé svaly vytvořené díky proteinům."

"Ty jedna malá..." procedí mezi zuby.

"Víc jako neumíš?" zasměju se a společně s Johnem vyjdu z jídelny.

"To bylo dost dobrý!" vypískne a začne se smát.

"Maličkost." zasměju se a kráčím chodbou.

"A co máš ještě dneska v plánu? Zničit asteroid ohrožující Zemi? Zničit gang?" nepřestává se smát John.

"Koupit si budík." ušklíbnu se.

Ahoj všichni. Chtěla bych vám jen říct, že tohle je dá se říct můj vánoční příběh. 😊
Doufám, že se bude líbit 😊

A taky bych chtěla poděkovat HarleyFrey za pomoc a za spolupráci na tomto příběhu 😍