Assassins

V zajetí dívky a nenažraného tlouštíka

1. Kapitola

Jmenuju se Daniel Kerk a je mi devatenáct. Rodiče nemám. Otce jsem nepoznal a matka mi umřela, když mi bylo pět. Potom mě strčili do děcáku. V sedmi, osmi a jedenácti jsem se pokusil utéct. Ve dvanácti to skončilo, protože mně adoptovali. Žofie a Miroslav Markovi. Mladý bezdětný pár. I když ne nadlouho. Teď mám tři nevlastní sourozence. Dva bratry a tři sestry. Od té doby jsem pro mé nové rodiče přestal být zajímavý. Ale jejich děti si mně z nějakého důvodu oblíbily. Na střední jsem se jako spoustu nováčků stál cílem šikany, ale na rozdíl od mých spolužáků u mě to přetrvávalo. Od té doby jsem se naučil zdrhat přes střechy domů a tak. Pravda, že poldům se to moc nezdálo. A těžko jim vysvětlíte, že je to pro vaše „bezpečí". Toť zatím vše.

Probral jsem se v malém pokoji.

Seděl jsem v křesle.

Rozhlédl jsem se kolem.

Kromě dvou křesel, stolku se džbánem vody a pár sušenek a dvou skleniček tam nebylo nic. Bílé oprýskané stěny a topení. Zamřížované okno a zamčené dveře.

Seděl jsem tam asi pět minut. Potom jsem uslyšel zarachocení klíčů a objevila se dívka s černo-fialovými vlasy. Přívětivě se usmála a já měl chuť jí ten úsměv oplatit, ale udržel jsem se. V ruce držela černý kufřík. Podezíravě jsem si ho prohlížel. Ladným krokem přešla k druhému křeslu. „Ahoj," pronesla rozpačitě a usedla do křesla. Odkašlala si a pohlédla na mně. Díval jsem se na ni. Zkoumala mě. Nakonec se zvedla a kufřík položila na stůl. Trhl jsem sebou. „Jen klid," utěšovala mě a ukázala mi obsah kufříku. Baterka, doktorské kladívko a jiné věci. Nechápavě jsem se na ni podíval. Vzala kladívko a přistoupila ke mně. „Hele... Au!" Klepla mi do kolena až mi noha mírně vyskočila. „Přestaň," přikázal jsem jí, i když to podle mě nemělo žádný smysl. Pravda. Klepla do druhého. Chytl jsem ji za ruku. Chyba. Rychle se mi vykroutila a tu ruku, kterou jsem jí chytil, mi bolestivě zkroutila. „Za chvíli ti vše objasníme. Teď ale sklapni a nech mně pracovat," zavrčela ledově a vyměnila kladívko za baterku. Seděl jsem a se zatnutými zuby si nechal svítit do očí. Když skončila, vrátila baterku do kufříku a zaklapla ho.

Posadila se a nalila nám vodu do skleniček. Mlčky jsme seděli na křeslech a poslouchali, jak venku projíždějí auta a jak nějaký prodavač řve, že ho okradli. Strašně rád bych se podíval z okna ven ale dívka co seděla vedle mne, mě mírně vyváděla z míry. O tři minuty později prodavač přestal řvát, odešel a prásknul za sebou dveřmi. Ticho. Podíval jsem se na dívku sedící v druhém křesle. Nic. Pořád zírala na prasklinu táhnoucí se přes zeď. Měl jsem pocit, že ta holka to nemá v hlavě v pořádku. Naprázdno jsem polknul a otočil hlavu k zamřížovanému oknu. Zvažoval jsem situaci. A po krátkém přemýšlení jsem došel k závěru, že jsem v prdeli. Dveře cvakly a dovnitř vešel nějaký pán. Vypadal trošku jako sněhulák. Hlavu měl kulatou břicho taky a nohy tak špekaté, že by se dali počítat jako další koule.

Šedý pocuchaný knír, pleš, křivě nasazené brýle, tweedové sako, proužkovanou kravatu se skvrnou od hořčice a v ruce držel dataprojektor a koblihu.

Usmál se, až jsem zahlédl kousek rozkousané koblihy v jeho puse. Fuj!

„Odpusťte," řekl a na chvíli se zastavil, aby polkl. „ale musel jsem si zajít na svačinu" usmál se na nás jako malé dítě a zakousl se do koblihy. Prohlížel si nás, ale na dlouho mu to nevydrželo, jelikož jeho pozornost upoutaly sušenky. Znovu nasadil ten svůj přihlouplý úsměv. Dívka se kysele usmála. „To nevadí, bylo to přece jen o půl hodiny," řekla sladce, ale z jejích zaťatých zubů se dalo poznat, že by ho nejradši zabila na místě. Zvláště když se při její řeči ládoval sušenkami.

Když dojedl koblihu i všechny sušenky spokojeně zafuněl a sedl si na křeslo, které mu dívka uvolnila. Usmál se na mě a narovnal si brýle. Potom se s nadšeným výrazem otočil k dívce a zafuněl: „Noemi to je ten nový? Vypadá nějak pohuble," konstatoval a já měl chuť mu jednu vrazit, i když myslím, že by to přes tu horu tuku necítil.

„Ano, pane. Daniel Kerk," řekla a vzteky zatnula zuby, když se napil z její skleničky s vodou. Oba mě zkoumali jako nějaké zvíře. Sněhulák jako na nedochůdného, podvyživeného psa, zatímco Noemi mě sledovala s cynicky zvednutým obočím jako na debila. Bodejť vždyť jsem vlezl do toho blbého auta!

:(��Ͻ�m