Stay or Finish?

67. díl

„Začínáš mě pěkně srát a nebudu se tady s tebou vybavovat! Radím ti, aby ses rychle spakoval, jinak ani ti nejlepší specialisté nezjistí, jestli támhleto na zemi je tvoje prdel nebo hlava!" vykřikne tak prudce a nahlas, že moje obočí vzlétne nahoru, a i při této situaci mi díky jeho posledním slovům zacukají koutky. Musím uznat, že nadávky a výhružky mu jdou skvěle.
Ovšem první, čeho se moje ušní bubínky dočkají je hromový smích.

„Ty ale umíš pobavit, to ti teda povím. A ještě více mě udivuje, jak ji chráníš. Když oba dva moc dobře víme, jak to ještě nedávno bylo. V té době by ti bylo u prdele, kdybys mi ji na chvíli půjčil, nebo mi ji rovnou nechal" řekne překvapivě klidný tónem a mě se na tou představou zvedne žaludek.

„Nikdy bych ji nikomu jinýmu nedal a ani nepůjčil! Není to věc, kterou si můžeš zasraně koupit, nebo půjčit do hajzlu!"
V jeho hlase jde poznat zvyšující se vztek a moc dobře vím, že za chvilku to bude pěkně ostrý. 

„Uvidíme, kdo ji nakonec bude mít" zaslechnu zas ten stejně odporný smích. 

Nebaví mě nadále jen stát a poslouchat jejich debatu. Nakouknu dovnitř a uvidím je stát naproti sobě, takových dobrých deset metrů od místa, kde stojím já. Rozhlédnu se po celé stodole a díky bohu nedalo mě spatřím Ell s Dylanem jak se krčí za jedním z balíků a snaží se, aby je nezahlédnul jeden z nich, který stojí ke mně nejblíž. Zrovna stojí zády ke mně a řekla bych, že má za úkol sledovat asi zrovna tenhle vchod. Když mě Ell s Dylanem spatří, v jejich očích se blýskne strach a začnou mi naznačovat, ať se do ničeho nepouštím. Nemohu je ovšem v tomhle poslechnout. To ani náhodou. I kdybych chtěla, nebylo by to správné.

Pevně sevřu klacek v rukou a s hlubokým nádechem skočím dovnitř, bez jediného zaváhání se napřáhnu a svoji největší silou, kterou mohu vyvinout ho praštím přímo do pravé strany jeho hlavy. Cukne sebou a poté se skácí k zemi. Já ihned k zemi padnu také, aby mě nespatřili další a v duchu nadávám nad bolestí mého ramene. Netušila jsem, že to tak bude bolet i mě. Protáhnu si bolavé rameno a vykouknu, jestli nezahlédnu Nialla. Bohužel ho nikde nevidím a tak svůj zrak přemístím zase k Ell a Dylanovi. Když ukazují na toho chlapa ležícího vedle mě, nahodím nechápající výraz. Ovšem poté mi to dojde. Má zbraň. Už jednou jsem ji v ruce držela a dopadlo to katastrofálně. Byla to ale sebeobrana, a i tentokrát je to téměř stejné. Jde o záchranu blízkých.
Po čtyřech se doplazím k tomu bezvládnému tělu a začnu po ni pátrat. Najdu ji po chvíli zastrčenou za opaskem. Uchopím ji do rozklepaných rukou a opřu se zády o balík slámy.
‚To zvládneš, už sis prošla hodně věcmi a nezastavíš se přece na místě, kde to může konečně skončit' ozve se moje podvědomí, které mi dodá odvahu.
Otočím se směrem k balíku a zvednu se na kolenou výše, abych viděla na Zayna a toho druhého chlápka.
Když Zayn ke mně otočí hlavu a jeho oči se setkají s mými, zadrhne se mi dech. Myslím si, že můžu říct, že jsem nebyla ve více napjaté situaci, než jako je tato.
Zvednu ruku výše, aby viděl, že mám zbraň. Kývnu hlavou k tomu, který stojí naproti němu na náznak, že jej mohu střelit. V jeho očích se zaleskne něco jako lítost, ale byl to jen malý okamžik, který trval až moc krátce na to, abych poznala, zda-li tomu tak bylo. Nepatrně kývne hlavou a poté se otočí zpátky na něj. 

„Jak si to představuješ? Vezmeš si ji a odejdeš bez dalších jiných škod?" zeptá se ho a já vím, že začal tohle téma, aby nadále udržel jeho pozornost na něj a nezajímal se o okolí. Přesněji řečeno, aby nezjistil, že ho mám na mušce. 

Celá rozklepaná se připravuji na věc, kterou hodlám vykonat. Skloním se a hlaveň si jemně opřu o vrch slámy. Namířím mu na hlavu, protože vím, že tam to bude stoprocentní a nebudu se muset obávat toho, že by ještě v poslední chvíli mohl střelit Zayna. Uklidním svoje rozklepané ruce a svůj dech dostanu pod kontrolu. Když mám svůj cíl přesně zaměřen, můj ukazováček se pomalu pohne. Zadržím dech a přinutím ukazováček silněji stisknout. Stodolou se roznese silný zvuk výstřelu a poté zvuk dopadu těla na tvrdnou zem. V očích ucítím náznak slz, které ovšem rychle zaženu.
Po dopadu jeho těla na zem, se seběhlo všechno hrozně rychle. Zayn urychleně vytáhl zbraň z jeho kalhot a vystřelil na muže, kterého přilákal můj výstřel. Ihned na to přiběhli další tři a do toho se ukázal Niall. Nevěděla jsem že jich je sakra tolik. 

„Nialle, vypadni!" zakřičí Zayn tak, že každému ztuhne krev v žilách. 

Klečím na kolenou, sledujíc tu akci přede mnou, neschopna pohybu a ani slova, kvůli nevýslovnému strachu kolujícího v mých žilách. Cítím, jak mi krev mizí z obličeje, když vidím muže, jak míří na Nialla, kterého on nevidí.
Ze všech sil přemohu svoji paralyzaci a vyskočím na nohy. 

„Nialleee!!" zakřičím takovým způsobem, že jsem si snad rozervala hlasivky. Hučí mi v uších tak, že absolutně nic neslyším a můj záměr je jediný. Zachránit ho. Moje nohy mě rychle přenesou přes balík slámy a dále k němu. Zbraň svírám tak pevně, až si moje podvědomí myslí, že ji rozdrtím na prach.
Otočí hlavu směrem k němu a v rychlosti na něj namíří zbraň. Ozve se výstřel a já nemám tušení, koho zbraň to byla. Chce se mi zvracet z toho pocitu.
Když se Naill začne sunout k zemi, začnu křičet a natáhnu zbraň směrem k tomu, který to způsobil. Můj ukazováček zběsile mačká spoušť mezi tím, co moje hlasivky stále vydávají ten uši trhající křik bolesti a smutku. Ten muž se hýbe po náporem kulek, které se mu zarývají do hrudi.

„Emilyy!!" hrubá síla mě strhne k zemi. 

„Nech mě být! Nesahej na mě! Chci ho zabít!" kopu sebou, abych se osvobodila z pevného sevření.

„Je už dávno mrtvý! Přestaň! Tak přestaň sakra!" sevře stisk a já se začnu pomalu uklidňovat a dojde mi, co se stalo. 

„Niall" zašeptám a stisk povolí. Vyhrabu se ze Zaynova sevření a po čtyřech se dostanu k Niallovi, bezvládně ležícímu na zemi. 

„Em" zašeptá skoro neslyšně.

„Pane bože! Ne Nialle! Budeš v pořádku ano? Všechno bude dobrý!" zalijí se mi oči slzami a vzlyknu.

„Pamatuj, že okamžiky, kdy jsem byl s tebou, byli ty nejlepší v mém životě" zašeptá a já slzy se mi zběsile spustí po tvářích.

„Ne přestaň! Neříkej to! Všechno bude v pořádku! Dostaneš se z toho a odjedeme spolu někam hodně daleko, kde nás nikdo nebude otravovat. Budeme tam jen my dva spolu a budeme se mít perfektně. Nic nás už trápit nebude" chrlím ze sebe slova, pod nekončícími vzlyky utrpení. 

„Miluju tě Em." zašeptá a jeho oči se zavřou. 

„Nenene, prosím tohle ne. Nialle tohle mi nedělej! Kurva volejte někdo záchranku!" zakřičím a obejmu jej. Můj nekončící brek je tlumen jeho krkem, do kterého mám zabořenou hlavu. Takhle to nesmí skončit! On musí žít!