Stay or Finish?

67. díl

Takže zlatíčka moje. Ani nevíte, jak moc se omlouvám za to, jak hrozně moc dlouho to trvalo. 
Před tím, že začnete číst, si tohle přečtěte :)
Opravdu jsem neměla moc času psát, ani jsem k tomu nějak chuť neměla, protože mě vždy něco blokovalo od toho, napsat další díly. 
Ovšem teď jsem se "obnovila" a zase začínám :) I když k tomuto příběhu stačí už jen pár dílů a bude konec, takže aspoň teď se budu snažit to napsat co nejrychleji, abyste se dočkali konce rychle a nemusely na něj čekat dlouho.

Pokud si ještě nějak pamatujete o čem je v tomhle příběhu řeč apod, byla bych ráda, kdybyste nechali koment toho, jak si myslíte, že to bude <3 
Možná si budete muset přečíst pár dílu nazpět abyste si to oživily, ale nevadí :D :) 
Teď už budu psát pravidelně. 
A kdo čte Only Hope, tak by se taky měl brzy dočkat dalšího dílu :)

Takže doufám, že se vám tento díl bude líbit a budete se těšit na to, jak to nakonec všechno dopadne <3 :)

Srdce mi buší do hrudi jako zběsilé. Stojím zády opřená o strom a s naštvaností třísknu hlavou o tvrdou kůru a začnu ze sebe v tichosti chrlit nadávky. Je tohle snad možné? Ano, pořád si jen říkám, že proč sakra já. Ale opravdu...opravdu už přestávám mít sílu stále něco řešit a žít ve strachu. Mít minimum času na hezké vzpomínky, jako byl před chvilkou ten moment s jelem a vycházejícím sluncem. Mám chuť tam vběhnout a všem střelit kůlky přímo do čela. V životě by mě tohle nenapadlo. I když můj život nebyl kdovíjak lehký, nikdy bych neuvažovala, že bych někoho zabila. Ale teď? Po tom všem? Bych ty grázli zlikvidovala do jednoho. Nezaslouží si tu být, za to, co udělali, za co to chtějí udělat a také za to, kolik věcí určitě ještě budou chtít udělat. To nejsou lidi hodni života a zaslouží si zaplatit. Nesmí už zmařit další jediný život.

Vzchopím se a odlepím se od stromu. Nesmím se tu jen schovávat. Chtějí mě a já nedovolím, aby kvůli mně bylo ublíženo mým blízkým. To aby mě raději dostali a já trpěla a oni byli v pořádku, než aby to bylo naopak.
Rozhlédnu se kolem po zemi pod zamínkou najít nějakou zbraň v podobě klacku. Dávám si pozor na to, aby mě neuviděli, takže jsem skrčená a pátrám po zemi. Když pár metrů od sebe uvidím ideální klacek, skočím po něm a otočím se směrem ke stodole. Naberu do plic velké množství vzduchu, které v sobě zadržím a poté celý obsah plic pomalu vydechnu ven.
Sama pro sebe kývnu hlavou a opatrně se vydám směrem, odkud slyším hluk.
U stodoly přidám na tempu a několika velkými, rychlými skoky se dostanu k ní a zády se přimáčknu na zadní stranu, odkud jsme s Nailem vyšli pro dřevo.
Mohla bych říct, že mě může dokonce prozradit i moje srdce od toho, jak rychle a splašeně bije. Nemůžu ovšem myslet na nějaký strach a nemohu dovolit, aby mě ovládal.
Zatřesu hlavou a popojdu blíže k vratům. 

„Kde je?!" zaslyším hluboký mužský hlas, ve kterém jde rozpoznat až moc vzteku a rozhořčení. 

„Bež do hajlzu! Co je ti po tom? Je to mezi mnou a vámi. Ona do toho nijak nezapadá" prskne Zayn na moji obranu a nebudu lhát, že se divím, když mě vůbec brání. I když je pravda, že v poslení době se ke mně změnil a snažil se být dobrý a vlastně se i o mě bál a chránil mě. 

No ale samozřejmě, že i přes tohle všechno mu stále plně nevěřím. Protože mu zase kdykoliv může přeskočit kolečko v hlavě a bude špatně a já zase skončím někde zmlácená na zemi.
Oklepu se nad vzpomínkou toho, jak se jeho pěst nesčetněkrát zkřížila s mojí tváří a to nemluvím o kopancích do břicha.
Pevně sevřu víčka a když je znovu otevřu, projede mnou proud zlosti.

„Udělaly jste hodně sraček a nějak za to zaplatit musíte!" prskne nazpátek. Svírám pevně svoji takzvanou zbraň a čekám na vhodnou příležitost zakročit.