Zakázaná láska

Herečka

S trhnutím jsem se probudil. Skrz zatažené žaluzie prosvítalo slunce a na nočním stolku otravně bzučel budík. Bylo 7:00. Naštvaně jsem ho vypnul a chvíli jen ležel v posteli, koukal do stropu a přemýšlel nad dnešním dnem. Čeká mě práce, mám se sejít se svým agentem, který pro mě má prý zajímavou práci. Aby bylo jasno, živím se jako osobní ochránce. Po pár minutách jsem vstal a šel rovnou do koupelny. Každodenní rutinu jsem vykonal bez přemýšlení, namáhavé bylo jen rozhodnutí, jestli moje na ježka zastřižené vlasy potřebují zkrátit už dnes, nebo až zítra. Nemám rád dlouhé vlasy, je to nepraktické při boji a navíc z hygienických důvodů, v případě delší absence sprchy. A co si budeme povídat, s takovým sestřihem se respekt budí snadněji, než s patkou a nagelovaným čírem. Spokojeně jsem si pohladil právě oholenou bradu a zakroutil nechápavě hlavou, proč mě vlastně ženský nechtějí, když jsem takovej fešák. Pak jsem na sebe hodil džíny, černé triko a otevřel ve skříni schovaný trezor, naplněný různými zbraněmi. Jako obvykle, když jdu do města a ne do práce, jsem hmátl po pistoli Glock 19. Vybral jsem si ji, protože je malá, lehká, spolehlivá a její zásobník na 15 ran poskytuje slušnou palebnou sílu, v kydexovém pouzdře, při tzv. „apendixovém" způsobu nošení, je nenápadná a lze ji relativně rychle tasit. Z jiné přihrádky jsem vytáhl nůž ve tvaru drápu, zvaný La Griffe, a v plastovém pouzdře ho zavěsil na krk. Jako další kudlu, jsem zvolil Emerson Commander, hlavně díky háčku na horní straně čepele (tzv. wave), který umožňuje bleskové tasení nože. Při vytažení se háček zahákne za lem kapsy a čepel se vyklopí, tento způsob umožňuje mít nůž, v případě potřeby, připravený během sekundy. Navlékl jsem si hnědou koženou bundu, obul se a byl jsem připraven vyrazit. 

Můj agent na mě čekal v bytě, který sloužil pro pracovní schůzky. Byl zajištěný proti odposlechu a v místnosti bylo pouze pár nezbytných kusů nábytku. Za mahagonovým stolem seděl můj učitel, agent i přítel Marcus. Kdysi býval člen elitních jednotek Navy Seals, později ale zjistil, jak velké peníze se dají vydělat poskytováním ochrany VIP osobám a založil s několika přáteli z různých bojových jednotek vlastní agenturu, specializující se na vysoce profesionální poskytování ochrany. Léta a život v přepychu si vybraly svou daň a přes stůl jsem nyní hleděl na silně obtloustlého, dohola ostříhaného muže s dlouhým plnovousem a pronikavýma očima. Jako obvykle popíjel šampaňské Don Perignon a kouřil tlustý doutník. Posadil jsem se a napjatě čekal, jakou práci pro mě má. Marcus si potáhl z doutníku a zamyšleně se na mě podíval.

„Znáš Joyce Stoneovou?"

Zmateně jsem zamrkal

„Myslíš tu slavnou herečku? Samozřejmě, že znám."

„Myslí si, že je v ohrožení života a nabízí slušný honorář za ochranu."

Chvíli jsem přemýšlel a pak pokývl na znamení souhlasu. Zpravidla jsem chránil politiky, nebo obchodníky, celebrity si radši najímaly levnější ochránce, než jsem já. Marcus mi přes stůl podal desky, kde najdu všechny informace ohledně své nové „principálky", slečny Stoneové. Principál je slovo tradičně užívané v mé branži pro osobu, kterou chráníme. Pročetl jsem si desky, zapamatoval důležité informace, zvedl jsem se a když jsme si s Marcusem potřásli rukou a rozloučili se, vydal jsem se na cestu do sídla slavné herečky.

Byl jsem zvědavý, jaká bezpečnostní opatření na mě čekají. Majestátní sídlo bylo na vrcholu kopce, nepříliš vzdáleného od města. U brány stál v budce ospalý strážný a když jsem se identifikoval falešnými doklady na jméno Robert Doyle, pustil mě dovnitř. Pseudonymy používám, aby mě nepřátelé mých principálů, ať už minulých nebo současných, nemohli vystopovat, případně mě vydírat. Zastavil jsem na malém parkovišti, kde můj nenápadný šedý sedan rozhodně nezapadal mezi zaparkované sportovní vozy. Rychle jsem obhlédl okolí a vydal se rázným krokem rovnou ke vstupním dveřím, kde stála dvojice hrozivě vypadajících hromotluků. Jeden kouřil a druhý si četl nějaký časopis, znepokojeně jsem se zamračil, neměl jsem rád neprofesionální chování. Kouření mě Marcus odnaučil hned na začátku výcviku, protože zaměstnává ruku a já musím být neustále ve střehu. Když jsem došel ke dveřím, gorily mi zastoupily cestu. Jeden stále držel v ruce časopis a druhý se ani neobtěžoval típnout cigaretu, mohl jsem je vyřídit oba během několika sekund.

„Robert Doyle, jdu za slečnou Stoneovou, očekává mě."

Gorila s časopisem beze slova přikývla a oba mi uvolnili cestu. Vešel jsem do prostorné haly, plné přepychového nábytku a drahých obrazů. Okamžitě ke mně přiskočil mladý komorník.

„Tudy, prosím, pane. Slečna Stoneová tu bude za okamžik."

Odvedl mě do velkého pokoje, který byl zařízen stejně luxusně, jako hala. Místo celé jedné stěny bylo obrovské okno, z kterého byl nádherný výhled na město. Ze zvyku jsem si stoupl stranou od okna a krátil si čekání pozorováním obrazů na stěnách. Zcela jistě jsem poznal jednoho Moneta, ale tam jsem skončil, přece jen umění není moje silná stránka. Zrovna jsem se škrabal za uchem, když vešla do místnosti krásná žena, s kudrnatými hnědými vlasy a štíhlou postavou. Samozřejmě už jsem ji viděl na filmových plátnech, ale naživo mi doslova vyrazila dech. Byla nádherná a měla takové zvláštní charisma, sebevědomě na mě koukala kaštanovýma očima. Kriticky si mě prohlédla a příjemným hlasem řekla:

„Vy jste Robert Doyle? Těší mě."

„I mě slečno Stoneová. Je mi ctí setkat se s tak vynikající herečkou."

„Děkuji. Slyšela jsem o vás hodně dobrých věcí, sám ministr financí mi vás doporučoval a vzkazuje vám, že znovu děkuje za záchranu života v Evropě. Četla jsem váš spis. Osm let jste sloužil u Zelených baretů, máte za sebou několik misí, následně jste přestoupil k Delta Force, kde jste po třech letech skončil, aby jste stal osobním ochráncem, kterým jste již, pokud se nepletu, pět let. Působivý životopis."

Usmál jsem se.

„Děkuji slečno, jste skvěle informovaná. Mohla by jste mne seznámit s nebezpečím, které vám hrozí?"

„Samozřejmě. Posaďte se prosím."

Pokynula na křeslo uprostřed místnosti a sama si sedla na gauč umístěný naproti němu. Rychle jsem přešel k rozměrnému oknu a stiskl tlačítko, které zatahovalo závěsy.

„Pokud vám to nevadí, síla zvyku."

„Samozřejmě že ne, dělejte co uznáte za vhodné. Dáte si čaj?"

„Ano, prosím."

Vděčně jsem přikývl a posadil se naproti ní. Krásně voněla. Upocení politici obvykle nebyli tak přitažliví.

„Nuže, jak jistě víte, jsem velice populární. Proto je pochopitelné, že mám hodně šílených fanoušků i nepřátel. Ovšem minulý týden, když jsem naštěstí nebyla doma, se kdosi vloupal do domu a nechal mi v ložnici na zdi načmáraný vzkaz „Vezmeme si tě.". Jistě si dovedete představit, jak mě to vystrašilo, i přesto, že šlo o tak jednoduchý vzkaz. A proto jsem kontaktovala vašeho agenta."

Měl jsem připravené rýpnutí na její bezpečnostní systém a upozornění, že kdyby si nenajímala amatéry, tak by se to nestalo, ale raději jsem to přešel a přemýšlel.

„Kontaktovala jste policii?"

Vztekle pohodila hlavou.

„Samozřejmě, myslíte si, že jsem hloupá? Ovšem vyšetřování k ničemu nevedlo."

„Dobrá. Pokud pro vás začnu pracovat, musíme si ujasnit pár věcí. Zaprvé, musíte mě na slovo poslouchat. Bezpodmínečně dodržovat moje pokyny, je to pro vaši bezpečnost. Zadruhé, předem mě informujete o všech vašich plánech na následující den, abych mohl nechat prověřit trasu a podniky. Dále, necháte mě upravit vozidla, ve kterých se budete pohybovat, vaše dosavadní vozy jsou nevyhovující. Příliš nápadné a nevybavené."

„Souhlasím se všemi vašimi podmínkami, hlavně když budu v bezpečí."

Potěšeně jsem přikývl.

„V tom případě vaši nabídku beru. A teď mi povězte o vašich zvycích a o vašem personálu."