DREAM

1.

Právě jsem se projížděla s jednorožcem po duze. A u toho jedla svou oblíbenou cukrovou vatu, kterou jsem samozřejmě zapíjela malinovou limonádou. Skvělé spojení! Určitě vyzkoušejte! Ze spaní jsem se musela na sto procent usmívat. I tak mě bratrovo spolubydlící vzbudil. Neříkám že byl zrovna nějak mírnej. Nepřijde mi normální budit někoho jako jsem já. Tím že začnu na celý byt troubit na sirénu, a pak do toho skákat po mé posteli. ,,Proč mě proboha budíš ty?!" zabručela jsem ještě se zavřenýma očima. ,,Nic proti Lexová, ale Petr musel odjet na turné a jelikož jsem zaspal, a nestíhám zastoupit tvého bratra. Musím tě vzbudit takhle." rozespale jsem si sedla a zívala. ,,Hlavně mi neříkej, že kdyby jsi stíhal tak by jsi mě takto nevzbudil." Pavel je Peti (mého bráchy) spolubydlící. Myslím, že jsem se o tom už zmiňovala. Ale radši jsem to zopakovala. Mám to s tím bydlením trochu složitější, proto vše později. ,,Hele být tebou, už jsem dalvno oblečený a připravený." zařval až z kuchyně Pavel. Pomalu jsem vstala z postele a lehce spícím tělem jsem se dopotácela za ním. Když jsem se na něj podívala měl na sobě jen bílé tričko a trenýrky. Pozvedla jsem jedno obočí a zamračila se. ,,Já být zase tebou už bych byla připravená s klíčema od auta a čekala u dveří." sedla jsem si. ,,Nezapomeň, že já teď nemám auto. A mimochodem, říkal jsem ti že jsme zaspali!" až teď jsem si zformulovala co mi říkal. Jestliže jsme zaspali znamená to, že už je pozdě a to znamená jednorožčí rychlostí běžet do pokoje a obléct se. No a pak říkal, ať nezapomenu na to že jeho auto si půjčila Klára. To je Pavlovo sestra. Dobře, dobře. Teď tu opět přemýšlím moc dlouho a ubývá mi čas na přípravu do školy. Okamžitě jsem běžela do pokoje a hledala své oblíbené černé kalhoty, černé tričko s dlouhými rukávy, které mají šedivě žíhanou barvu, tričko je vzadu delší než ve předu. Zahlédla jsem to pohozené na Petrovo posteli. Rychle jsem se pro oblečení rozeběhla, po té si ho i oblékla. Popadla jsem tašku a naházela do ní učení, které si myslím že budu dnes potřebovat. ,,A jak se teda dostanu do školy?!" řvala jsem do kuchyně a snažila se, udělat aspoň řasenku. ,,Tady se píše ať jedeš tramvají, ale ta tramvaj ti už ujela tak asi budeš muset běžet." ,,Ale je 7:47 touhle dobou jsem už ve škole! Jak se asi podle tebe mám do školy dostat na osmou, když autem se tam jede 15 minut!" ,,Na tady máš žvejky a svačinu, já se jdu obléct." hodil po mně jablko musím uznat, má dobrou trefu. Trefil mě jablkem přímo do hlavy. Zavřela jsem řasenku a hodila ji do batohu, společně s jablkem a žvýkačkama

****
,,Ok děkuju, mějte se kluci!" zabouchla jsem dveře od auta. Vyučování už začalo. Školní dvůr byl prázdný a zapadaný barevným listím. Sice nesnáším podzim, ale podzimní barvy jsou opravdu krásné. Pavel je hodný, že zavolal Adamovi Nováků, který vzal auto a hned mě i s Pavlem hodil ke škole. Vítr štiplavě zafoukal a s sebou stáhl barevné listí, které do teď panovalo na svém stromu. Když si to tak vezmete, listy ani ne po roce umírají. Vím že se křečci nedožívají tolika let jako třeba pes. Ale listí si ani nestihne pořádně užívat své spojení s větvičkou na, které je zrovna jeho sídlo. Na jaře vyroste, přes léto si užije trocha sluníčka, na podzim začne svou barvu měnit na veselou a dokonalou, poté ho vítr zákeřně shodí z jeho sídla a na zemi jej nechá uschnout a zapadat sněhem.
Oprvadu jsem se nestihla postarat o svá ústa ani listerinem, svou tašku jsem sundala ze svých zad a vyhrabala v ní balíček žvýkaček. Tašku jsem zavřela a přehodila si ji zpět na záda. Balíček jsem za chůze začala rozbalovat a ihned jsem si vytáhla dvě žvýkačky. Zbytek balíčku už byl v kapse mé černé parky. Naposledy jsem se ohlédla za sebe na bránu co vedla na školní dvůr.
***
S mým dnešním tempem jsem první hodinu už nestihla. Tolik mi to nevadilo, protože matematika je zrovna předmět, který mi nedělá problémy. Právě teď jsem opřená o zeď před kabinetem ředitelky, společně s mou ukecanou kamarádkou Lenkou. Je tak ukecaná, že už jí pěkné dvě minuty nevnímám. S Lenkou jsme minulý rok moc nevycházely. Nebo jinak my jsme se nenáviděly a vraždily pohledama. Ráda vám řeknu jak to semnou bylo minulý rok. Ráda vám povím celou mou zamotanou story. Jenže jindy až budu sama, a budu se moct soustředit na něco jiného než je Lenka a škola.
Ředitelka otevřela dveře a já nudně vstoupila do útrop ředitelny. ,,Dobrý den slečno Srpová-" ,,Lexová. Dobrý den." ,,Dobře."usmála se ředitelka a ukázala na židli ať se posadím. ,,Tak co potřebuješ Katko?" zeptala se když jsem se posadila na extrémně nepohodlnou židli, nacházejíce se naproti tmavému stolu poměrně mladé ředitelky. ,,Dneska jsem zaspala a chci jen oznámit pozdní příchod." ředitelka si začala hledat v šuplíkách mou složku. Já mezitím mohla přemýšlet jestli si má praštěná, ukecaná kamarádka všimla, že už jsem v ředitelně a ne vedle ní opřená o zeď. ,,Katko.." povzdychla si. ,,Měla by jsi se začít snažit. Tvé známky jsou za dostatečné a tvé pozdní příchody, ti skoro jistí vyloučení ze školy." vyděšeně jsem se koukla na blonďatou ženu předemnou. ,,Ale paní ředitelko já se snažím." ,,Máš dnes omluvenku na první hodinu?" ,,Nemám.. Však jsem vám říkala, že jsem zaspala." ,,Dobrá uklidni se. Omluvenku mi přines zítra, ale jestli na to zapomeneš budu si muset pozvat rodiče do školy, a informovat je o tvém prospěchu ve škole." sklopila jsem pohled - najednou mi přišly mé černé džíny zajímavější jak obvykle. ,,Tady máš lístek, aby jsi nezapoměla na tu omluvenku." usmála se a podala mi křiklavě oranžový lísteček. Opravdu mám tuhle ředitelku ráda. Je velmi hodná a mladá. Chápe naše teenagerské problémy. Jen mě mrzí, že její věk je riziko pro studenty jako jsem já. Je totiž mladá a nemá děti samozřejmě si je plánuje a pokouší se o ně. Říkala že až se jí to povede bude se snažit co nejdéle zůstat ve škole. Myslím že i ona moc nemusí jejího zástupce. Je to něco jako Umbrigeová v mužském podání. I s lístkem v ruce jsem vyšla na chodbu. Zbývá přesně minuta do zvonění. To stíháme s Lenin akorát do naší třídy. ,,Tak co?" začala hned. ,,Říkala, že jsem na pokraji vyloučení.." zesmutněla jsem. ,,A to jako proč?" tohle na Lenin miluju. Vždycky se zajímá o mé dobro. Avšak někdy to přehání, ale teď jsem poměrně dost ráda. ,,Mám jen dostatečné známky." pokrčila jsem rameny. ,,Ano máš dostatečné známky! A to znamená, že jim musí stačit! Z češtiny máš čtyřku jen protože si na tebe zasedla ta stará rachejtle, a z matiky máš zase jedničku! Tak co jim hrabe?!" Začala máchat kolem sebe rukama až mi málem vypíchla oko propiskou, kterou nosí pořád v ruce jako Harry svou hůlku. ,,Prý díky mým pozdním příchodům. Taky říkala, že nesmím zapomenout zítra na omluvenku, proto mi dala tenhle papírek.. Je prostě dokonalá." usmála jsem se a ukázala papírek s upomínkou na omluvenku. ,,To jo no! A co se stane když to nedoneseš?" ,,Bude si muset pozvat rodiče do školy. A to já nechci." ,,Vsadím se, že v tom má prsty Rohlík." Ano Rohlík . Tahle přezdívka už přes pět a dvacet let patří, našemu zástupci ředitelky Petrovi Pavlovi. Nevíme proč, nevíme jak se k němu dostala ale budiž. I tak ho nemám ráda. S Lenkou jsme si sedli na naše místo v zadní lavici u okna. Lenka konečně na pět a čtyřicet minut zmkla. Já si položila hlavu na lavici a zavřela oči. Máme češtinu, tady se můžu snažit jak chci a stejně budu mít čtyřku. Učitelka si na mě zasedla už minulý rok. Mé testy byly bez jediné chybičky, a ona si tam pokaždé něco našla, nebo tam jen udělala různé čárance aby to vypadalo jak moc to mám špatně. Vsadím se, že nemám za nedostatečnou jen díky tomu, že mi jí nemůže dát. Naneštěstí tu starou rachejtli máme, i na přírodopis. Tomu tak dřív nebylo. Měli jsme mladou učitelku, která samozřejmě otěhotněla a jelikož tu nebyl jiný záskok, přihlásila se o to rachejtle. Mamka už byla kvůli ní i ve škole, a ředitelka taky uznala že by bylo lepší jí dát výpověď. Zároveň chápu proč tu výpověď nedala. Na naší škole není dostatek učitelů a ona si tohle nemůže dovolit a tak dala rachejtli podmínku, že mě nemůže nechat propadnout. Koukala jsem se z okna. Venku se rozpršelo a kapky narážely do oken jakoby tam tancovaly. Usmála jsem se nad tím.
🐵🙈🙉🙊