Barevné panenky

8. - Violka

„Hraju sám, protože si se mnou momentálně nikdo nezahraje. Nechtěla bys?" navrhne Kryštof, zatímco mu na stůl pokládám sušenky a ledový čaj.

„Nemyslím si, že by se to Bery líbilo. Krom toho jsem v piškvorkách příšerná," přivřu oči a usměju se. „Někdy by sis ale měl přijít zahrát s Trnkou. Je v nich neporazitelná." Když tohle řeknu, tak se blonďák začne klukovsky naparovat, že by porazil i ji. Ale já vím svoje, Trnka by se nikdy nenechala porazit.

...

Bery mě pustila ještě před Nikolou. Konec konců, já jsem do kavárny zase šla dřív. Už jsem byla doma, kde jsem ze sebe smyla líčení a sundala paruku. Bohužel až potom jsem si vzpomněla na svojí dopsanou propisku. Chtěla jsem si přeci dneska nějakou koupit.

Chvíli jsem sice přemýšlela, že se na to vykašlu a skočím pro ni zítra, ale nakonec jsem se rozhodla se zase jednou podívat do centra Jihlavy jako krátkovlasá hnědovláska. Doteď nevím, kde jsem na to našla odvahu.

Teď se proplétám mezi lidmi a děsí mě, jak všichni vypadají sebejistě. Přemýšlím, jestli se ženy cítí lépe díky krycím make-upům, výrazným rtěnkám a stínům, nebo jestli jsou jen tak silné, že se ničeho nebojí. Ráda bych věřila, že existují hrdinky, které se dají charakterizovat druhým popisem. Sama ale vím, že maskování v podobě řasenky, rtěnky a pro mě třeba paruky zakryje pochybnosti maskované osoby. Je to jako dokonalý převlek nedokonalých jedinců.

Už zahýbám k papírnictví, když za sebou uslyším hlas. Ne zrovna vítaný hlas. „Ou, dlouho jsme se neviděli, Viktorie." Stačí, když osoba vysloví moje celé křestní jméno. Prudce se kousnu do rtu, ale třes rukou nedokážu zakrýt. Pomalu se otočím a vidím svého démona osobně.

„Ehm, ahoj Martine," zakoktám a ucouvnu. Rok jsem se mu vyhýbala. Proč teď? Martin překoná malou vzdálenost mezi námi a tyčí se nade mnou jako temný stín. Nazrzlé vlasy mu v kudrlinách padají do očí a nikdo by si nemyslel, že tenhle pihatý kluk by někdy mohl psychicky ničit ostatní.

„Vypadáš kouzelně, ale zase jsi začala nějak kynout, ne?" zeptá se a v očích se mu nebezpečně zableskne. Když se usměje, tak to vypadá spíš jako výhružný škleb. Martin je dokonalý chameleon, zlý uvnitř a milý navenek.

Najednou mě chytí za boky. Jsem neschopná cokoli dělat. Až příliš dlouho jsem s ním žila v jedné domácnosti, jeho slovo pro mě znamená hodně. Když zmíní, že jsem ztloustla, je mi zase divně. Je jedno, že jsem za ten rok přibrala sotva pět kilo, což ve spojení s mou výškou a počáteční váhou není moc. I tak si ale zase připadám tlustá.

„Máš širší boky, zlato," zasměje se a já v tom smíchu necítím nic milého. Po tom zasmání se ve mně vzepře trocha té odvahy a já se mu vytrhnu.

„Ty bys pořád chtěla slyšet jen chválu, ale já k tobě chci být upřímný!" sklopí Martin oči a já se uvolním. Možná mi vážně chce jen pomoct. Vždyť Rozárka mi v tolika věcech už lhala! Třeba bych mohla trochu shodit. Přeci jen, komplimenty na svou figuru jsem dostala naposledy před půl rokem...

„Mám tě hrozně rád, Viktorie. Mohli bychom to zase dát dohromady, kdybys na sobě zamakala," usměje se a v očích se mu zase mihne ten nebezpečný plamínek. Ten mě vyděsí a já trošku couvnu. Nechci zase hubnout. Ty drastické diety byly peklo. Ale možná to potřebuju. Ne možná, určitě to potřebuju! Chci být krásná, musím být krásná, vždyť jsem panenka. Měla bych-

„Proč by tohle tintítko mělo ještě víc hubnout?" ozve se za mnou. Je to typický mužský hlas, momentálně silně výhružný. Vyděšeně zvednu hlavu, a když spatřím černé vlasy, tak se mi vybaví tradiční české pohádky.