In the mirror

Old mirror

  Už je to dávno, co zemřela naše babička a my po ni zdědili staré zrcadlo. Vysoké, v kulatém rámu potřeném falešným zlatem. Sklo uvnitř bylo zašlé a všude byly šmouhy. Postavila jsem si ho do ložnice. Můj přítel Rob ho chtěl vyhodit, ale mě bylo líto, ze bych ztratila tak pěknou věc po babičce.
"Robe, je to jenom zrcadlo. Navíc, přeci jsme jedno chtěli koupit a tohle není špatné." Přemlouvala jsem, dokud nekývnul.
Každé ráno jsem se pře vysokým zrcadlem převlékala a zkrášlovala a nikdy mi nepřišlo nic divné. Jenom občas jsem koutkem oka zachytila menší nesrovnalosti v odrazu, ale to jsem přičítala na vinu moji představivosti. Nikdy to nebyla žádná velká odchylka, neměla jsem důvod cokoliv řešit.
Po asi měsíci Rob odjel na služební cestu, takže mne doma zanechal samotnou.
Večer jsem mu zavolala a asi v půl jedenácté jsem se rozhodla jít spát. Lehla jsem si do naší postele a můj pohled sklouzl k zrcadlu.
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani nic takového, ale teď mě zamrazilo. Ve tmě jsem rozeznala svůj obrys ve skle. Jako kdybych před zrcadlem stála a dívala se na postel. Ale já to nebyla, já přeci ležela v posteli. Párkrát jsem zamrkala, ale ta postava nemizela. Pořád tam stála.
Ráno jsem na celou záležitost se zrcadlem skoro zapomněla a očekávala příjezd svého synovce.
Můj bratr, často velmi vytížená hlava rodiny, dával svého jediného syna občas ke mě, protože on i manželka museli do zahraničí za obchodem a Michal, jakožto teprve dvanáctiletý chlapec, by jim jen překážel.
Michal i se svým otcem, mým bratrem, přijeli před obědem. Bratr se dlouho nezdržel a během ani ne půlhodinky už byl na cestě pryč.
Michal se vždy zabavoval sám. Byl zvykly žít v neustále samotě, takže si zalezl do nasi ložnice, kde si vždy hrál nebo četl. Nechala jsem ho a šla dodělat oběd.
"Teto?" Ozvalo se za mnou.
"Miško? Já se tě lekla..." Nadskočila jsem leknutím.
"Ty sis koupila obraz? Ta žena vypadá jako ty." Pokračoval.
"Hmm..ne, nekupovala jsem si obraz. Proč?" Nechápala jsem.
"Tak co to máš v ložnici?" Vyptával se.
"Mám po babičce Cecílii zrcadlo a to mám v ložnici." Odpověděla jsem.
"Ale...tam je žena a vypadá to jako obraz." Namítal Michal a nechtěl se svého obrazu vzdát bez boje.
Po jídle bsem s ním šla do ložnice, abych mu dokázala, ze je to zrcadlo a jemu se to jenom zdálo. Zrcadlo stálo na svém místě a nebylo na něm nic zvláštního.
"Vidíš? Není důvod se tim zabývat, musel ses přehlédnout..." Usmála jsem se.
"Před tím tam stála žena..." Zabručel Michal a šel si hrát s Legem.
Mě to ale nedalo. Michal nikdy nelhal, tedy alespoň mě ne. A já také včera viděla tu ženu. Zvědavost vyhrála a já sedla za počítač s úmyslem najít si něco o tom.
Na jedné stránce jsem našla polovinu odpovědi na mou otázku.
"Miško? Mohl bys na chvilku ke mě?" Zavolala jsem synovce. Přišel a podíval se na mě.
"Podívej..." Ukázala jsem mu to.
"V zrcadlech se mohou zjevovat duchové starých majitelů..." Přečetl nahlas.
"Moc tomu nevěřím, ale je to zatím jediné vysvětlení." Řekla jsem.
"Hm...ale já si jsem jistý, ze vypadala jako ty teti." Ujišťoval mě.
Večer jsme si lehli do postele a chystali spát, kdyz nás oba ovanul ledový vánek, až oběma naskočila husina po celém těle.
Okno bylo pevně zavřené a nebyl způsob, jak by se sem ten chlad dostal.
Michal asi usnul, ale já byla vzhůru a rozhlížela jsem se po pokoji, když se z kuchyně ozval hluk. Vyklouzla jsem bosá z postele a vydala se ke dveřím, že zlontroluju, co se děje, ale když jsem prochazela kolem postele, něčí velmi chladné, ledová ruka mě chytla za paži a strhla někam do strany.
Ozvalo se tiché žblunknutí a já propadla skrze nějakou stěnu na tvrdou podlahu. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Nebyla jsem už ve svém pokoji, ale v naprosto cizí, neznámé místnosti s velkými okny zakrytými hnědými, těžkými závěsy. Za okny zářila luna Měsíce jenom trochu zakrytá potrhanými mraky. Přejela jsem pohledem pokoj a s úlekem zjistila, ze jeho stěny jsou pokryté krvavě rudými nápisy, kterým jsem ani za mák nerozuměla. V neznámém jazyku jsem ale brzy poznala francouzštinu, ale to mi příliš nepomohlo. Nikdy jsem tento jazyk nestudovala.
Vstala jsem a zkoušela v černočerné tmě rozeznat objekty. Byla tu velká postel s nebedy a několika dekami, byl tu velký šatník, stůl, židle a lustr. Vše bylo ve viktoriánském stylu, nebylo tu nic nového.
"To je ale blby sen..." Oprášila jsem si noční košili a otočila se. Za mnou bylo me známe zrcadlo, ale já skrze něj viděla jako pres okno. Neviděla jsem svůj odraz, ale svůj pokoj. V posteli spal Michal klidným, nerušeným spánkem.
"Michale! Pomoz mi!" Volala jsem a bouchala do skla. Michal se zavrtěl, posadil se a pohlédl přímo na zrcadlo.
"Tady!" Volala jsem, ale marně. Michal si zase lehl a spal.
Proč mne nevidí? Je to nějaký vtip? Sesunula jsem se na podlahu a rozplakala se. Všude bylo čím dál větší chladno a moje noční košile jz neposlytovala takovou ochranu před zimou.
*pohled třetí osoby*
Tělo Lenky pomalu mrzlo a její život se vytrácel. Když se vznesl poslední obláček páry od jejich chladem zmodralých rtů a ona zemřela, dveře pokoje, kterých si předtím nevšimla, se otevřeli a dovnitř vplula žena v noční košili s dlouhými hnědými vlasy a celkově podobná Lence. Pohlédla svýma zelenýma očima na prochladlé, namodralé mrtvé tělo své vnučky a vzhlédla skrze zrcadlo. Její duše je osvobozena. Může jít, je volná. Jenom musela najit někoho, kdo bude novým Strážcem zrcadla....
Michal se ráno probudil v prázdném domě. Jeho teta nebyla k nalezení, zavolal proto policii.
Ani několikadenní usilovné pátrání nepřineslo kýžený výsledek a Lenka se nenašla.
O několik let později byla prohlášená za mrtvou a její bývalý přítel Rob tak zdědil většinu jejího majetku. Když však pohlédl na vysoké zrcadlo v jeho ložnici, které Lenka dostala před smrtí jako dědictví po babičce, spatřil svou přítelkyni v bílé košili, jak ťuká na sklo a před ní je na vydýchané plošce napsáno slovo "Pomoc". Nedokázal odolat svému pokušení a přišel blíže. Jeho dlaň se dotkla zrcadla, pak i druhá. Jeho paze byli chyceny Lenčinými a jeho tělo, omámené vidinou své lásky, bylo lehce vtaženo do pochmurného pokoje s velkým zrcadlem, postelí s nebesy a velkým šatníkem....