Zachovalí snílci

Part one

,,Lexi pojď se navečeřet, ty knížky ti neutečou!" volala na mě z kuchyně moje nevlastní mamka Jull. Asi bych se vám měla představit. Jmenuji se Alexandra Laweyová. Je mi sedmnáct. A co nejvíc.Miluji knihy. Mohla bych číst od rána do večera bez přestání. Baví mě to. Nikdo nechápe proč. Odpověď je jasná. Čtu, protože takhle sním bez toho abych musela spát. 

,,Lexi tak pojď už nebo ti to vystydne!" nevzdávala to Jull. ,,Jo! Už jdu!" konečně jsem se ukecala a odložila Gatsbyho na noční stolek. Čtu ho už po osmé. Stále mě neomrzel. Když jsem došla do kuchyně do nosu mě udeřila vůně sýrové omáčky. Mňam!  ,,No konečně, tebe od těch knížek dostat." smál se mi taťka. A mí nevlastní bratři Elias a Niklaus se k němu po chvíli přidali. Najednou se rozrazili dveře a v nich stál můj tentokrát vlastní bratr Adrian  s dvojčaty Carly a Coranem. Ano jsme početná rodina. Ale je to z toho důvodu že když mi byly tři roky, umřela nám máma. O rok později si táta našel Jull. Ta měla dva syny z předchozího manželství a pak se jim narodily dvojčata. Proto nás je tolik. Ale je to legrace. Protože i když je v baráku ticho, tak tady vlastně ticho není. ,,Ale, ale Lexi se na nás taky přišla podívat!" škádlil mě Adri. Jen jsme se tomu zasmáli a pustili se do jídla. Omáčka byla výborná. Ostatně jako vše co Jull uvaří nebo upeče. 

Po jídle jsem pomohla Jull sklidit stůl a dát nádobí do myčky. Hned potom jsem zase zaplula do pokoje a znovu se začetla do Gatsbyho. Jenže já nemůžu mít na čtení chvilku klidu. Takže téměř okamžitě co jsem dočetla pátou větu mi zapípal mobil. Na obrazovce svítilo že mi přišla zpráva. ,,Kdo mi sakra píše!" zanadávala jsem si a otevřela zprávu. Ani jsem se nedivila, že je od mé nejlepší kamarádky Mary. 

Mary: Hele mám pro tebe novinku. A jsem si stoprocentně jistá že si z toho kecneš na zadek. :P

Lexi: Nemůžu si kecnout na zadek když sedím :D. Ale povídej. 

Mary: Víš jak jsme byli v kině na tom Outfieldu. 

Lexi: Jasně že jo. 

Mary: A pamatuješ na Nashe Griera? 

Lexi: Koho? 

Mary: No toho jak si říkala že jste se znali jako malí. Říkala si mu modroočko. To už je to tak dlouho že si nepamatuješ jak se jmenuje? 

Lexi: Jasně! Už vím. Promiň vypadlo mi to z hlavy.  A co s ním? 

Mary: Bude chodit k nám na univerzitu. 

,,Cože!?" zaječela jsem na celej barák. Tak modroočko bude chodit k nám na univerzitu. Tak to mě potěš. Vlastně se na něj i těším. Dlouho jsem ho neviděla. Bylo mi osm když se odstěhovali. To už je to deset let! Ani mi to tak nepřišlo. Pořád jsem se vyjeveně dívala na obrazovku. Očima jsem zabloudila na horní lištu a podívala se kolik je. ,,To už je deset!" nahlas jsem se podivila. Rychle jsem se převlíkla do pyžama a šla spát. Zítra jdu přece do školy. A Tam bude modroočko. Stop! Konec přemýšlení jde se spát. Křikla jsem na sebe v hlavě a ponořila se do říše snů. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Tak a máme za sebou další díl. Omlouvám se že jsem dlouho nic nenapsala. Děkuji za přečtení a ahoj!