Zachovalí snílci

Píšu. Proč? Co já vím.

   Vůbec nevím proč tohle píšu. Ani nevím co píšu. Prostě jenom píšu. Možná proto že potřebuji zaměstnat ruce. Abych si nekousala nehty, nebo abych se nepořezala. Nevím. Prostě jsem před chvilkou vzala blok a tužku, tak píšu. 

   Možná jenom potřebuji zaměstnat mozek. Všichni se diví proč tak ráda čtu. To proto že zaměstnávám mozek. Jsem svobodná. Mozek se soustředí na písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, kapitoly, knihu a taky na děj. Má toho tolik na práci, že se nestíhá trápit, nevnímá ten křik a hluk okolo a hlavně nemyslí. Možná to zní divně. Vždyť mozek musí pracovat pořád. Jenže já to myslím jinak. Nemyslí na ty ošklivé myšlenky co se mi prohánějí hlavou. Nemá strach. Necítí zlost. Nic. Je svobodný.  

   Knížka je přítel člověka. Dokonce jsem někde četla že se jeden muž zbláznil po tom co knihu dočetl. Ale to nebylo tím že by měla kniha divný zvláštní konec. Ne! To není ono. Přišel o svobodu. Musel zase myslet. 

    Už od mala jsem chtěla křídla. Byl to pro mě znak svobody.Teď jsou pro mně křídla knihy. Vždy když dočtu chce se mi brečet. Je to jako by mi tu svobodu vzali. Pořád to nechápete? Vážně ne? Dobře. Řeknu to tedy jinak. 

    Co kdyby jsme ty křídla nebrali jako metaforu. Co kdyby jsme je brali doopravdy.  Představte si, že se narodíte s velkým nádherným párem křídel. Jste svobodní. Protože jste děti. Máte svojí představivost. Pak ale vyrostete. Rodiče vás dají do školy. Tam mají na vše vysvětlení. Vaše představivost chabne a sní i vaše křídla. Už nejste svobodní. Alespoň ne tolik jako předtím. Ale umíte číst. Přečtete si první knížku. Ten příběh. Ten děj. S tím vším sílí vaše představivost. A sní vaše křídla. Svoboda. Pak ale knihu dočtete. Něco vás zabolí. Nevíte co to je, a nevnímáte to. Ale pak vám to dojde. Vždy když dočtete knížku s vaším oblíbeným tématem, který posiluje vaši představivost. Něco zabolí. To jsou křídla. S každou přečtenou knížkou jako by vám vytrhli pírko. Křídla jsou zase slabší a slabší. Když to jednoho dne příjde. Poslední kniha. Poslední pírko. Nejste svobodní. Cítíte se tak mizerně. Tak prázdně. Nevíte co máte dělat. Nevíte jak máte žít. Co uděláte teď. Rozbrečíte se? Půjdete na střechu paneláku a uděláte ten poslední osudný krok? Nebo půjdete hluboko do lesa, najdete silný opuštěný strom, uvážete na něj lano, smyčku kolem krku a naposledy se zhoupnete? Nebo půjdete jenom do koupelny, napustíte si vanu, aby jste byly naposledy v teple, sáhnete po žiletce, osudně ji přiložíte ke krku a trhnete? Nebo se nakonec ani nepohnete z místa, zůstanete sedět na svém oblíbeném čtecím místě a jednoduše sáhnete do šuplíku, vytáhnete starý revolver po dědovi, dáte ke spánku a a zmáčknete spoušť? Možná by to udělal každý normální zbabělí šílenec na jakého jsme zvyklí z televizních zpráv. Jenže jsou tady i jiní. Jsou statečnější. Jsou to třeba spisovatelé jako moje oblíbená J. K. Rowlingová. Nebo scénáristi sci-fi filmů. Takhle je znáte vy. Já jim říkám ,,zachovalí snílci". A teď jsem si vlastně odpověděla proč tohle píšu. Snažím si zachovat křídla.  

Tak tohle byl takový ,,krátký" prolog k nové knížce.  Snad se vám bude líbit a snad jste přežili tu mojí slohovku. Děkuju a papa.