Čtyři osoby, jeden život

Eleanor a Edward

Tak jo, vítáme vás u naší první kapitoly!
Našeho prvního příběhu... Omlouváme se předem za chyby a případné překlepy....psát tohle na mobilu není nic moc... Tak doufáme že se vám nas příběh bude aspoň trošku líbit... Budeme rádi za komentář (i v podobě kritiky)...hezké čtení.

Eleanor

"Mami?!" Snažila jsem se překřičet ten kravál z vedlejšího pokoje. "Co je zlato?!" ozvala se máma z dolního patra. "Můžeš mu říct ať okamžitě přestane mlátit do těch dementních beden nebo se tu zbláznim a ještě k tomu budu hluchá!!!" "Eleanor nemluv tak, a dobře víš, že tvůj bráška má cvičit!" "Jenže já tady potřebuju psát úkoly! Ať si cvičí někde jinde!!!" "Willi má hrát každý den a už mu to moc hezky jde, jeho učitelka řekla že je nadaný...třeba z něj jednou bude slavný bubeník!" Máma zjevně ukončila tímto náš hovor, asi se šla věnovat do atelieru svým láskám, tak říkala těm desítkám nedokončených obrazů, v kterých nikdo kromě jí neviděl nic než barevné šmouhy... občas přemýšlím jestli i ona v nich vidí něco víc... No nebudu vám tady žvanit o obrazech mojí mámy. Zkrátka máma byla umělec ve svém ateliéru a i vlastně většinu svého života. Věčně měla na tváři stopy olejových barev a vlasy jí voněly terpentýnem. Byla ve svém světě a když jsem byla malá, nesčetně krát se stalo, že nás zapomněla vyzvednout že školy. S mojim bratrem to bylo celkem podobně... Rozhodně bych ho nenazvala "bráškou" Willikem jak mu říkala jen máma. Byl to otravný, čtrnáctiletý bratr s příšernou pubertou, kterou se máma rozhodla řešit tak že mu koupila ty stupidní bubny do, kterých tam teď mlátil. Prostě to byl pubertální spratek. A ne náš malý Willik! A mámě to pořád nějak nedocházelo, viděla v něm roztomilého chlapečka s velkým talentem.

"Sakriš já vedle píšu úkoly?!" Nic naprostá ignorace. "Haló!? Slyšíš?! Choď rozvíjet svoje hudební nadání někam jinam jo?!" "Cože?!" No konečně si mě všiml!

"Říkám ti ať jdeš někam jinam protože se to nedá poslouchat!" "A co jako?" Jo představuju vám svýho zlatýho brášku! "Co, co jako?!" byla jsem naštvaná a ten jeho debilní úsměv mě vytáčel. "Jsem ve svým pokoji... takže si tady můžu dělat co chci." "Ne ale když to je slyšet v celým baráku!" "Ty vole, můžeš jít sdílet svoji "dobrou" náladu někam jinam protože se to nedá poslouchat." napodobil můj hlas. "Nebo si vem sluchátka..." zavřel mi dveře před nosem.
Můj pokoj byl hned vedle, takže jsem to slyšela všude. Lehla jsem si na svou postel, kde jsou ty sluchátka??? Přepravovala jsem v šuplíku. Zrovna pořádná nejsem... Na posteli ležely učebnice a nějaké knihy, na židli byla hromada mojeho oblečení a na stole stály hrnky s nedopitým čajem, které už tam stojí týden a půl...Pak jsem si uvědomila, že jsou asi u bráchy v pokoji. Jo jejda málem jsem zapomněla na svýho druhého brášku! Jo mám hned dva bratry, chápete to? Já jsem prostřední a ještě ke všemu jediná holka!
"Frede?" Brácha se má, jeho pokoj je úplně nahoře v podkroví. Sice do koupelny a na záchod to má dost daleko..."Co je?" Fredovi je sedmnáct a většinu času je ve svým pokoji a " učí se". Na tohle mu skočí jen máma. Já i Will víme, že se učí fakt jen málokdy. A on ani nemusí, prostě to v tý hlavě má. To nechápu já si to tam můžu cpát třeba celej den a stejně jsem blbá, blbá a blbá!
No dobře úplně blbá zas nejsem..."Mám tu někde svoje sluchátka?"

Edward

Crrrrr crrrrrr crrrrr... Bože drž hubu ty blbej budíku. Pomalu jsem se začal soukat z vyhřáté postýlky. Až budu velkej (ne že bych nebyl ale chápete mě. Až budu prostě starej páprda co bude chodit krmit holuby a dožadovat se místa v tramvaji), tak a zruším školu.
Začal jsem poskakovat po svém pokoji. Byl tu dost bordel. Však už jsem si tu nějakej ten Pátek neuklízel.V rohu byli
moje baseballový rukavice a v druhém raketa. Jinak můj pokoj v ničem zajímavý nebyl.

V autobuse přistoupil můj kámoš Jake. Tmavovlasej,modrookej. V bundě s logem BIG BANG THEORY.....Holky po něm sice šílej, ale na mě nemá!!! Říkám o nás , že jsme kamarádi, i když způsob, jakým spolu mluvíme nesplňuje úplně pomyslný kritéria "normálního" kamarádství.
"Čau zmrde!" zařval mi do ucha hned jak si sedl vedle mě do lavice. Bastard jeden. Pozdravil jsem ho a dál zarytě mlčel. Fakt se mi teď nechtělo bavit se zrovna s nim..."Tak co je s tebou vole? Snad ses nezamiloval do tamhle ty bloncky vole?"
Někdy mě vážně dost irituje jak furt musí říkat to svoje 'vole'!
Tím označením myslel Chantal. Má snad všechno co má taková dokonalá holka mít...
Dlouhý nohy, sexy úsměv, libovej zadek......hmmmmmm. "Vo tý si můžeš nechat jenom zdát vole" Můj debilní kámoš mě znovu uvedl do reality a na tváři měl ten svůj kreténský ksicht."Nebo..."Ty si fakt myslíš že máš na tu blondýnu?!" Řekl to naschvál co nejhlasitěji. Cele autobus se na mě otočil. Včetně Chantal. Debil Jake. Nikdy si prostě nepamatuje jména, ale jestli má nějaká velký kozy nebo zadek, to jo.

Odpoledne jsem přišel domů. Ta kráva Newbaerova nám dala tolik úkol z Matematiky, že jsem se na to radši zvysoka vysral a šel jsem si pustit nějakej metal. U toho se člověk hned odreaguje.
Z předsíně jsem uslyšel mámu:
"Tak jsem doma....co to...... Georgi, Edward zase poslouchá tu příšernou hudbu! To je teď nějaká móda nebo co?! Ať z toho klidně ohluchne ale já to trpět nehodlám!" chvilku bylo ticho a pak: "Georgi, takhle už to dál nejde..... Už ho nemůžu vystát. ...potřebuji pauzu... Prostě PAUZU!" Dobrý vědět mami...pomyslel jsem si a plácl sebou na postel...

Jestli jste to dočetli až sem tak jste fakt dobrý! !!!!!! Znovu se opakuji:budeme moc rádi když nám do komentářů napíšete co si o tom myslíte, i kritika je na miste☺.
Doufáme ,ze se vam kapitola libila😍.

Eli & Maru

P.S nahoře máte jednu z možností, jak by naši "hrdinové" mohli vypadat.......