Píseň meče

Kapitola dvacátá čtvrtá - Odplata

   Sogar a Astor se nestačili divit. Amidin bratr byl tím posledním, koho by zde čekali. Tím méně v takovémto stavu. I tak ho však přijali mezi sebe. Konec konců, byl to Amidin podnik a jestli Damonovi věřila, tak se od nich očekávalo totéž. Sogar se však nijak netajil s tím, že se mu dívčin bratr ani za mák nezamlouvá.
   Chvíli trvalo, než se jim podařilo dát Amidina bratra opět dohromady.
Troska, která se z něj stala, se absolutně nemohla rovnat jeho někdejšímu já. Před lety, když ho Amida viděla naposled, byl na vrcholu sil. Muž, jenž se před ní tyčil teď, byl naprosto nepodoben bratru, jehož dívka kdysi vídávala. Den za dnem a rok za rokem, se z něj stávalo stvoření, které živila jen a jen touha po pomstě. Dívka však doufala, že se kdesi v hloubi duše stále ukrývá její milovaný bratříček, jenž jí toho tolik naučil.

   Vyrazili za rozbřesku. Jejich cíl nebyl vzdálený více, než pět mil a tak se již brzy na vrcholu kopce před nimi rýsoval majestátní královský hrad.
   Jeli mlčky, jen za zvuku koňských kopyt, dunících o cestu posetou tisíci drobných oblázků. Amida cválala na svém věrném vranném oři v čele skupiny. Zahalena v hávu myšlenek, pohled upírajíc k obzoru.

   Vhodným místem k vyčkávání na správný okamžik, se jim stal plac, kolem nějž se tyčily vysoké stromy a chránily je před cizími, nechtěnými pohledy. 
   A tak vyčkávali. Jejich chvíle měla přijít za soumraku, což se také stalo. Když se slunce zcela skrylo za obzor a krajinu pohltila tma, opustili svůj úkryt a vydali se na poslední a nejobtížnější úsek jejich cesty za spravedlností. 

   Cest, kterými se do hradu dalo dostat, bylo hned několik, avšak v úvahu přicházela jen jedna jediná. Všechny vchody byly pečlivě střeženy ostražitými strážnými, jenž byli neustále v pozoru. Jeden vchod však zůstal opomenut. A to ten pro služebnictvo.
   Kdyby Amida onen vchod neznala, pravděpodobně by byl jejich plán předem odsouzen k nezdaru. Přes bdělé stráže na hradbách i u všech vchodů by neměli šanci proklouznout. Avšak štěstí jim přálo.
   Dařilo se jim celkem nepozorovaně se proplížit téměř celým hradem, čemuž se ne jeden z nich podivoval. Bylo to zvláštní. Nikde ani živáčka, všude mrtvo.
   Jak Amida, tak Damon, znali hrad stejně dobře, jako své prochozené boty. Když byli dětmi, trávily zde téměř tolik času, jako doma. Proto věděli, že pokoje vyšších úředníků se nacházejí ve druhém poschodí napravo, zatímco pokoje pro hosty nalevo.
  Nalézt Grimonův pokoj, nebylo nijak těžké. Za ony roky, které se nacházeli mimo domov, se tu téměř nic nezměnilo. Dveře, za nimiž sídlil jimi hledaný muž, se nacházely až na konci chodby.
   Tiše se kradli chodbou, avšak jejich snahy byly zbytečné. V chodbě nebylo živé duše. Astor lehce položil ruku na zdobenou kliku, připravujíc se na to, že za dveřmi bude čekat nic netušící úředník. Ale nečekal. Přivítala je jen prázdnota. Pokoj byl prosycen vůní sušené máty a Amida nasála onen tak dobře známý odér. Jako myšky vklouzli dovnitř.
   A čas plynul. Minuty předcházely v hodiny a čtveřice začínala být netrpělivá. Damon, na nějž tíživá atmosféra onoho okamžiku působila zdaleka nejvíce, začal nervózně pochodovat po pokoji. Astor postával u masivních vyřezávaných dveří, hrajíc si s lemem své tuniky. Sogar ztěžka dosedl na obrovskou postel s těžkými závěsy a Amida s ušima nastraženýma propalovala pohledem obraz visící na zdi. Ale jako naschvál se nic nedělo. Nikdo nepřicházel, chodby zely prázdnotou a celé patro se topilo v naprostém tichu.
   Slunko zapadlo za obzor a oblohu pohltil stín. Krajinu nyní halil černý mrak, skrz nějž nedokázalo prohlédnout ani ostříží oko.
   A pak.... Zničehož nic se venku, na chodbě ozvaly spěšné kroky. Kdosi mířil k místu, kde se čtveřice několik posledních hodin zdržovala. Nemohl to být nikdo jiný, než jejich oběť. Grimon, pobočník mrtvého krále, kdysi se hřející v paprscích odražené přízně. Damon byl jediným skokem u dveří, které se k jeho štěstí otevíraly dovnitř a skryl se za ně. Sogar se ztěžka zvedl z pohodlného lože a přikročil ke krbu, jenž mohl alespoň z části zakrýt jeho hřmotnou postavu. Astor se schoval za těžký rudý závěs a Amida, jako poslední zlehka dosedla do polstrovaného pohodlného křesla přistrčenému ke zdi, přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
   Grimon, stále stejným sebevědomím krokem vstoupil do místnosti. I na jeho hlavu se snesla tíha prožitých let. Vrásky mu brázdily tvář a pod zlýma očima se táhly temné kruhy.
   "Zestárl jsi." V Grimonovi by se v tu ránu krve nedořezal. Kdyby se muž prve rozhlédl a až poté vstoupil, vyvarovali by se oné životně důležité chyby, jíž bylo překročení prahu oné místnosti. Nyní byl jeho osud zpečetěn. "C..co...." Nedostal ze sebe kloudnou větu, ba co víc, málem ani jediné slovo. "Daří se ti dobře? Vypadá to, že ano, žiješ si tu docela v blahobytu." Dívka pokračovala ve svém jednostraném rozhovoru. "Doufám, že ti nevadí, že jsme si tu na tebe dovolili počkat." Nebyla to ani tak otázka, jako spíše oznámení. "Do...dovoli...li?" Zakoktal a teprve v onen okamžik ho napadlo, pořádně se rozhlédnout po místnosti. Šok, jenž se objevil v jeho očích, když zpoza dveří vystoupil Damon, byl doslova nepopsatelný. "Dlouho jsme se neviděli." Zavrčel nezvaný host. Vidět sourozence, jejichž rodiče byli jeho zaviněním zabiti a sami prodáni do otroctví, musel být opravdový šok. Věděl, nebo přinejmenším tušil, co ho čeká. Oči vytřeštěné naprostým děsem. Jeho stařecká tvář se zkřivilado bolestné, zděšené grimasy. Ruce napnuté, jako dvě struny, ústa pootevřená. Jediný zvuk, jenž byl schopen vydat, byli tiché "egrrr..." Na moment se zdálo, že se zastavil čas. Damon a Amida zírali na muže stojícího uprostřed místnosti zabijáckými pohledy, zatímco Grimon jim oplácel naprosto vyděšeným pohledem. A pak.... Tvrdá rána. Grimonovo tělo se s hlasitou ránou odporoučelo na podlahu. Sourozenci stojící naproti sobě se střetli pohledem mluvícím za vše a mlčky se vrhli k postavě ležící na zemi. Sogar asi Astor se v situaci nijak neangažovali.
   "Necítím tep." Špitla dívka poněkud zbytečně. Grimon ležel na zemi tváří vzhůru, s očima stále vytřeštěnýma hrůzou. Oříškově hnědé duhovky však překrýval jakýsi si matný plášť smrti.
   Nyní už nezbývalo nic víc, než se tiše, navždy vytratit. A to nejen z hradu, nýbrž i ze vzpomínek všech, kteří jim kdysi bývalí blízcí.
   Ty chvíle, kdy Amidin meč pěl svou tichou píseň, nyní byly nenávratně pryč. Už nechtěla bojovat a přežívat, ale žít. Žít s tím, který pro ni byl nejdůležitější, kterého milovala. Nyní si byla svými city naprosto jistá.