Píseň meče

Kapitola dvacátá druhá - Proměna

   Dny plynuly a Amida si počala zvykat na každodenní život na severu. I krajané již překonali prvotní strach a nedůvěru a začali si na jejich přítomnost zvykat. Ona i ostatní však dobře věděli, že to takhle dál nejde. Nemohli se tady skrývat do nekonečna.
   Toho večera se se svou myšlenkou svěřila Sogarovi. Poslední dny trávila především v jeho společnosti a nalezla v něm v mnoha ohledech skvělého společníka.
   V hlavě se jí rodil plán. Pomsta se stala jejím životním cílem a nyní měla konečně příležitost k její realizaci.
"Půjdu s tebou, nenechám tě samotnou." Sogarova slova byla myšlena dobře a Amidu zahřála u srdce. Když si ale představila, o kolik těžší by bylo plán provést, rozhodla se seveřanovu společnost, která by jí byla bezpochyby velice milá, odmítnout.
   "To nejde, každý by okamžitě poznal, že jsi Rogulat. Ty dlouhé spletené vlasy a rudé vousy. Každému by bylo okamžitě jasné, co jsi zač."
Sogar zamračeně stáhl obočí k sobě, ale nic neřekl. Mlčky vedle sebe seděli a užívali si posledních společných chvil. Amida totiž k odjezdu určila zítřejší ráno.

   "Děkuji, za vaši pohistinost." Stiskla dívka velkou stařeckou dlaň ve svých drobných rukách. Téměř všichni se s nimi přišli rozloučit. O to víc ji bolelo, že mezi přítomnými nikde neviděla Sogara. Jakoby se po něm zem slehla. Nebo ho snad ranilo její včerejší odmítnutí? Doufala, že byl natolik soudný, že mu došlo, proč odmítla.
   Otálela s odjezdem. Snad čekala, že se Sogar objeví. Vystoupí zpoza rohu a naposled se jí zadívá do očí. To se však nestalo. A i kdyby stalo, k čemu by to bylo? Co by to změnilo? Nic. Byl čas vyrazit. A pak náhle....z ničeho nic... Zpoza rohu se vynořila mohutná postava. Mohl to být téměř kdokoli z krajanů, ale Amida kdesi v hloubi duše věděla, že to je ten, k němuž se nyní upínaly veškeré její myšlenky.
    Téměř by ho nepoznala. Dlouhé, do copů spletené vlasy zmizely stejně tak, jako vousy. Hladce oholená tvář, jakoby mu snad ani nepatřila. Rudé vlasy už vůbec nebyly rudé, nýbrž světlonce hnědé. Dívka nechápala, co se to stalo. Ani se Sogarem, ani s jeho jinak zbarvenými vlasy. Mohlo to však znamenat jediné, rozhodl se i přes veškeré odmítání a útrapy, které ho jistě čekaly, doprovázet jí na cestě za pomstou.