Harry Potter a Alternativy nenávisti

24. Pomsta je sladká

„Ředitel Brumbál," opravila ho profesorka.

„Pardon. Ředitel Brumbál. Asi jí musel opět napsat," nenapadlo Harryho jiné vysvětlení.

„Ano, asi to tak bude," souhlasila ředitelka jeho koleje. „Pak byste měl panu řediteli poděkovat," změřila si ho znovu přísným pohledem. Nad tou myšlenkou se Harry zděsil. „Teď můžete jít. Ať nepřijdete pozdě na hodinu Obrany." Pak se ještě zamyslela. „I když, ne že by to ve vašem případě dělalo profesoru Whileovi nějaký problém," pronesla už umírněněji a lehce ironicky, až to Harryho překvapilo, načež jemu i jí začaly cukat koutky u úst. „Tak už běžte, Pottere," odmávla mu rukou, Harry se s ní ještě rozloučil a namířil si to k Ronovi a Hermioně, kteří na něj mezi dveřmi napjatě čekali.

„Brumbál asi zpytuje svědomí," zašeptal jim, když k nim dorazil a všichni tři se dali do rychlého kroku. Ron a Hermiona na něj přitom nechápavě hleděli. „Můžu do Prasinek, prý mi zajistil povolení."

„Fakt?" rozzářily se Ronovi oči. Harry spokojeně přikývnul.

„To je skvělé, Harry," byla taktéž nadšená Hermiona. „A jak ho zajistil?" Hermiona chtěla prostě vědět všechno!

„Nevím," odpověděl po pravdě. „Pokud mi ho nepodepsal sám, což McGonagallová vylučuje, tak se asi spojil s tetou Petunií. Nevím, čím ji očaroval, ale asi mi to povolení podepsala." Hermiona se zatvářila podezřívavě. „Nekoukej tak na mě! Taky se mi to moc nezdá. Ale Brumbál jí psal už několikrát. Naposledy vloni po tom útoku mozkomorů. Asi to udělal znovu. A proč? Protože cítí vinu za to, jak se ke mně zachoval. Tak to chce nějak napravit. Proto mi u tety zajistil to povolení." Čím víc o tom Harry přemýšlel, tím pravděpodobnější se mu to zdálo. A oba jeho přátelé mu dávali za pravdu.

*****

Harry šel dnes do Komnaty nejvyšší potřeby o hodinu dříve. Potřeboval si urovnat myšlenky a všechno to vypětí posledních hodin ze sebe vybít.

Místnost se zařídila jako obvykle pro jejich trénink. První, co Harry udělal, bylo, že se postavil před figurínu, která jim měla simulovat protivníka, a namířil na ni hůlku.

‚Belatrix Lestrangová. Belatrix Lestrangová,' představoval si naproti sobě Smrtijedku, kterou z hlouby duše nenáviděl, a přemýšlel, jakou kletbu by proti ní nejradši použil. Nakonec se rozhodl, že každou, kterou zná, a začal pálit jednu za druhou.

„Stupefy! Reducto! Impedimenta! Caputa maxima! Confundo! Laturos! Defodio! Levicorpus! Incendio! Diffindo! Petrificus totalus! Fotulus totalus! Porotosa! Expulso! Expulso maxima!" Harry měl čas sotva se nadechnout. Hůlka mu v ruce kmitala rychlostí blesku, každé kouzlo vyžadovalo jiný pohyb, ale jemu to nečinilo žádný problém. I když měl proti sobě figurínu na vysoké bojové úrovně, po poslední kletbě se roztříštila na tisíce kousíčků. Když kolem něj poletovaly její drobounké útržky, konečně vydechnul a uvolnil se. „Tohle bych měl dělat častěji," pronesl pyšně do ticha a šel obhlédnout škody, které napáchal. Nic hrozného, co by nešlo opravit pár mávnutími hůlkou. „Reparo," pronesl třikrát a co nevidět byla místnost jako předtím.

Harry si stoupnul opět před figurínu a znovu, s představou Belatrix Lestrangové, se ji snažil zneškodnit. Na nic jiného nemyslel. Snažil se být stále rychlejší a přesnější, figurína se mu častokrát dlouho bránila, ale během té hodiny, co pro sebe měl, ji roztříštil ještě asi šestkrát. Když skončil, byl totálně vyčerpaný, ale úžasně odreagovaný, takže si předsevzal, že sem bude chodit aspoň dvakrát týdně.

„Harry, vypadáš zničeně," zkonstatovala Hermiona, když dorazila s ostatními Nebelvírskými.

„Jen jsem se potřeboval trochu vybít, už je mi fajn," usmál se na ni zlehka a přivítal se s ostatními.