Admit It (CZ) [DOKONČENO] ✓

18.

„A co ty? Líbí se ti?" zeptala se se zájmem, přičemž se posadila na volnou židli vedle mě.

„Ne, proč?" zalhala jsem se smíchem, který měl vyjadřovat, jak absurdní by to mohlo být.

„Jenom se zajímám, víš s Aidenem jsme dobří kamarádi a já chci, aby se měl dobře. A jsem si jistá, že s tebou by se měl úžasně," zasnila se.

„Myslela jsem, že jste s Michelle kamarádky, že jí podporuješ," podotkla jsem.

„S Michelle jsme kamarádky, ale je teď v poslední době nesnesitelná. Chová se hrozně arogantně, pořád mi poroučí, chápeš, ne?" podívala se na mě tázavým pohledem.

„Jo, zdálo se mi, že by taková mohla být," odkašlala jsem si.

„Proto bych byla radši, kdybys s Aidenem byla ty. Nevadí ti, když dneska budu sedět s tebou?"

„Nevadí," usmála jsem se na ni. Vadilo, ale třeba není taková, jaká se zdá.

Rozhodla jsem se dát Justice šanci.

***

„Co budeš dělat odpoledne?" zeptala se mě na poslední hodině.

„Asi půjdu domů, uvařím si něco k obědu a budu se dívat na filmy," pokrčila jsem rameny.

„Ty sama?" udivila se.

„Bydlím teď sama, máma se přestěhovala do San Francisca za svým novým přítelem," přikývla jsem.

„To ti závidím, musí to bejt super! Můžeš dělat večírky a takhle, zvát si tam koho chceš, kdy chceš, chodit ven kdy chceš," jmenovala.

„Vlastně nic z toho nedělám, ale aspoň je tam klid."

„Chápu, občas i já chci být sama," souhlasila, „víš co? Dneska vařit nemusíš, zvu tě na oběd, můžeme jít do nějaké restaurace, já platím," rozhodla nadšeně.

Nemohla jsem nesouhlasit, vařit se mi stejně nechtělo a jídlo z restaurace zadarmo se vždycky hodí. Po vyučování jsem si pouze hodila tašku domů a společně s Justice jsme se vydaly do jedné z nejdražších restaurací ve městě. Že prý sem chodí často, protože její máma nevaří, radši jí dává peníze. Jako vážně hodně peněz.

Přestože jsem věděla, že Justice o peníze nouzi nemá, snažila jsem se vybrat si levnější pokrm, což se mi moc nedařilo, vzhledem k tomu, že všechno tady bylo dražší, než všechno moje oblečení, co jsem měla zrovna na sobě dohromady.

Rozhodla jsem se pro špagety s nějakou omáčkou, která asi musela být ze zlata, jinak by snad nemohla být tak drahá.

„Jak se ti tady líbí?" usmála se na mě.

„Drahý," zasmála jsem se nervózně.

„O to si vůbec nedělej starosti, Zoey. Dneska přece platím já."

„Já vím, ale je mi to blbý," pokrčila jsem rameny.

„Nemusí, jenom chci oslavit naše nové kamarádství," zajásala.

„Kamarádství?" zopakovala jsem.

„Ano, však jsme teď kamarádky, nebo ne?" zesmutněla.

„Samozřejmě, že jsme," zasmála jsem se tím nejfalešnějším smíchem, který jsem ve svém životě použila. Naštěstí si toho nevšimla.

„Hodně o tobě mluví," řekla chvíli po tom, co nám donesli jídlo. Omáčka na špagetách nebyla zlatá.

„Kdo?"