Admit It (CZ) [DOKONČENO] ✓

18.

„Zoey?" probudil mě ráno Aiden.

„Narušuješ můj osobní prostor," zamumlala jsem mu do trička.

„Mám jít pryč?" zeptal se. Pouze jsem nesouhlasně zamručela a snažila se znovu usnout. „Brzo mě už zase budeš nenávidět."

„Já vím," přikývla jsem.

„Tohle není fér," zafňukal.

„Život není fér," pokrčila jsem rameny a zadívala se mu do tváře.

„Mám něco na ksichtě?" pousmál se.

„Velký hnusný," zasmála jsem se a odtáhla se od něj.

„Jsem to nejhezčí, co jsi kdy viděla," prohlásil sebejistě.

„Tak to jsem toho asi ještě moc neviděla," zahihňala jsem se.

„Přiznala jsi, že jsem to nejhezčí, co jsi kdy viděla," vykřikl.

„Ne, to jsem neudělala," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou se smíchem.

„Ale udělala," zašeptal a přitáhl si mě znovu blíž k sobě, aby mě mohl políbit.

„Co to děláš?" povzdechla jsem si.

„Užívám si to, že mě ještě máš ráda."

„To jsem neřekla," upozornila jsem ho.

„Ale je to na tobě vidět. Jsi průhledná, Zoey," zasmál se.

„To není pravda," otočila jsem se k němu uraženě zády.

„Fajn, tak mě nesnášíš a jsi nečitelná," řekl otráveně.

„Správně," přikývla jsem.

Po chvíli jsme vstali a Aiden konečně odešel domů.

V domě jsem byla opět sama a zbýval poslední den zimních prázdnin, na který jsem měla naplánované se věnovat jen a jen sobě.

***

Ani relaxace z předchozího dne mi neulehčila ranní vstávání po tak dlouhé době.

Smrtelně unavená jsem se nachystala do školy a byla připravená na prodírání se sněhem, které jsem z celého srdce nesnášela. Každý rok u nás bylo vždycky neskutečné množství sněhu, jedna věc byla procházet jím odpoledne za světla, ale táhnout se tím po tmě brzo ráno byla věc druhá.

Nejenom že sníh se válel všude po zemi, ono ho ještě přibývalo. Unavená a zmrzlá jsem se konečně doloudala do školy, rozhodnutá to na první hodině dospat.

„Zoey?" ozval se nadšený upištěný hlas nad mojí lavicí, „já prostě miluju ten tvůj svetr!"

„Díky," poděkovala jsem s nefalšovaným údivem, že se mnou mluví.

„Asi jsme nezačaly moc dobře, jsem Justice, jak už asi víš," zahihňala se. Byla prostě vlezlá. Všimla jsem si Aidenova nejistého pohledu směřovaného k nám.

„Jo, já jsem Zoey," přikývla jsem a také se představila, i když už moje jméno vyslovila.

„Jak bych mohla nevědět, jsi tady ta nejhezčí holka, no vždyť můj kamarád Aiden na tobě může jenom oči nechat," zasmála se.

„Jo, všimla jsem si," zlehka jsem se pousmála. Tahle konverzace mi byla neskutečně nepříjemná, ona celá mi byla nepříjemná, ale rozhodla jsem se aspoň jednou nebýt zlá. Navíc to vyžadovalo víc energie, než jsem měla.