"No tak, dáš to!"
"Já už fakt nemůžu!"
"Ale jo, můžeš. Mysli na tu boží postavu co budeš mít!", pobízela mě dál a dál Lora. Byly jsme s jejimi rodiči na víkendu na chatě a odpoledne jsme se s Lorou rozhodly jít si zaběhat do lesa. Když jsme měli dřív v tělocvika běhat, nenáviděla jsem to. Byla jsem ze všech nejpomalejší a po jediném orkuhu okolo hřiště jsem byla naprosto vyřízená. Z toho důvodu vlastně nechápu, jak jsem byla schopna dobrovolně jít s Lorou běhat. Po dvou nekonečných kilometrech jsme dorazily k odpočívadlu a na chvíli jsme se posadily.
"Víš Loro ... mám pocit, že to všechno nějak nezabírá." Lora si mě zamyšleně prohlédla. Ani po měsíci diet a tvrdého cvičení se na mě nic nezměnilo. Stále mi zůstalo velké břicho, tlustá stehna i ruce bez jakýchkoliv svalů.
"Já bych řekla, že jsi zhubla. Určitě.", řekla konečně Lora.
"To říkáš jen tak.", zabručela jsem a štípla jsem se do břicha. "Chci vypadat jako ty.", závistivě jsem se podívala na Lořiny vystouplé klíční kosti, ploché břicho a hubené ruce.
"Ne, určitě jsi zhubla. Neboj, spolu to zvládnem.", mrkla na mě Lora. Potom jsme se zvedly a běžely jsme dál. Když jsme se za hodinu vrátily na chatu, Lořina máma nám nachystala do pokoje svačinu. Měla jsem ukrutný hlad. Po několika dnech bez žádného jídla mě břicho z hladu začalo bolet, připadala jsem si unavená a slabá, přišlo mi, že se snad každou chvíli zhroutím. Když jsem viděla ten kopec jídla, nedokázala jsem se udržet. Než mě Lora stačila zarazit, snědla jsem dva toasty s nutellou, kus čokolády, i oříškový oplatek.
"Proboha, Arie, zbláznila ses?", vyjela na mě hned Lora. Začala jsem prudce dýchat. Srdce mi tlouklo tak, že jsem myslela, že mi vyletí z těla. Co jsem to proboha udělala? Nevěděla jsem co mám dělat a začala jsem brečet. Lora mě začala uklidňovat a ... potom mi prozradila děsivý trik. Poslala mě do koupelny a půjčila mi čistý kartáček. Nechala mě tam a .. já to poprvé udělala. Strčila jsem si kartáček do krku a všechno jídlo jsem vyzvracela. Bylo to nechutné. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych něco takovéh v životě udělala. Rychle jsem se zvedla, vypláchla jsem si pusu a podívala jsem se na sebe do velkého zdobeného zrcadla. Vypadala jsem strašně. Opuchlé oči od pláče, flekaté červené tváře ... Tenkrát jsem se zařekla, že ať se stane cokoliv, nikdy už takovou hloupost neudělám.
Dny ubíhaly a já měla větší a větší hlad. Za den jsem vypila i tři láhve vody, na jídlo jsem se snažila nevzít si nic. I když to bylo děsné. Pořád se vymlouvat z večeří, že je mi špatně, odmítat maminčiny ůžasné palačinky, lasagne, a čokoladové suflé ... Bylo to těžké. Rodiče o mě začínali mít obavy. Jednou večer za mnou máma přišla do pokoje. Listovala jsem zrovna knížkou 50 odstínů šedi a snažila se najít nějakou zajímavou pasáž. Když máma zaklepala a vlezla do místnosti, docela mě to překvapilo. Normálně spolu moc nemluvíme, nanejvýš o tom, kdy mě táta přijede domů vyzvednout, nebo s čím mám pomoct při domácích pracích. Tentokrát ale máma vypadala vážně. Sedla si ke mně na postel a starostlivě se na mě podívala.
"Adrianne, měly bychom si promluvit. Víš, já mám obavu, že ... no že jsi ... víš .. nemocná.", řekla tiše a na sucho polkla.
"Jak jako nemocná? Já jsem v pohodě.", zavrtěla jsem hlavou. V tu chvíli se pootevřenými dveřmi do pokoje dostala z kuchyně vůně od večeře. Teta Milie, která k nám přijela na víkend zrovna dělala svoje vyhlášené, úžasné zapékané brambory. Vůně mě udeřila do nosu a mě začalo kručet v břiše. Silně jsem do něj praštila a snažila se nemyslet na tu bolest.
"Ne, Arie, myslím si, že začínáš trpět anorexií.", pokračovala polohlasm máma.
"Ale prosímtě. Já a anorexie? Podívej se na mě, vždyť jsem tak tlustá!", zabručela jsem a vzala jsem mezi prsty špek na paži.
"Za poslední týdny jsi hrozně zhubla. Všimla jsem si toho už dřív. Nejíš, pořád jsi zavřená v pokoji ... Adrianne, já mám vážně strach.", máma mi dala ruku na rameno. Setřásla jsem ji a podívala jsem se do země.
"Jsem v pohodě.", zopakovala jsem.
"Jestli to takhle půjde dál, skončí to špatně!"
"Říkám ti, že mi nic není! A nech mě už být!", zvýšila jsem hlas a vyhodila jsem mámu z pokoje. Objala jsem si kolena a sklonila jsem hlavu. Po tvářích, které v tu chvíli jakoby hořely, se mi začaly kutálet velké, slané slzy.
