Bella a zoubkové víly

Noční můra

Bohužel se dívenka nedočkala klidného spánku – začala se jí totiž zdát noční můra. Děsivá noční můra. Taková ta noční můra, při které vám i ve spánku vstávají vlasy na hlavě a tuhne krev v žilách. Ta noční můra, po které se probudíte se zoufalým křikem a noční košilí slepenou potem...

„Dáš si kakao nebo jahodový čaj?" zeptala se maminka Belly jednoho dne u snídaně. Venku to vonělo květinami, slunce zářilo a nebe bylo bez mráčku. Prostě krásný letní den. „Kakao prosím." Odpověděla Bella a vděčně se na maminku usmála. Maminka jí podala porcelánový hrníček s ouškem a Bella se napila. Kakao ale bylo horké, takže si spálila jazyk. Nakonec se rozhodla, že ho dopije později... Když se maminka, tatínek i pětiletá Bella nasnídali, nastoupili do auta a vyrazili na oběd na piknik do jednoho nedalekého parku, který byl pro pikniky jako stvořený. Velká travnatá plocha, pár laviček a štěrkovité cestičky. Bella jezdila s rodiči do Bellského parčíku každou sobotu a milovala to tam nejen proto, že název parku nesl její jméno, ale hlavně proto, že ono místo bylo jak z pohádky – prostě dokonalé! „Mami, nezapomněla jsi dát do piknikového koše mandlové sušenky?" optala se Bella maminky, která seděla na sedadle spolujezdce. „Neboj, nezapomněla jsem!" usmála se maminka a vrhla významný pohled na tatínka. „Narozdíl od taťky, který zapomněl skoro vše, když byl s tebou minulou sobotu v Bellském parku!" zasmála se škodolibě a šťouchla do něj. „No jo,no. Na některý věci jsou lepší ženský. Uznávám..." rozesmál se tatínek a poslal mamince vzdušnou pusu. Bella se na zadním sedadle zachichotala. Měla moc ráda, když se tatínek s maminkou takhle pošťuchovali – znamenalo to totiž, že se pořád mají stejně rádi, jako na tehdy když se seznámili na vysoké. „Není ti špatně, Bello? Nechceš abych ti dala mentolovou žvýkačku? Mně to vždycky pomáhá..." maminka se na Bellu ustaraně podívala. Bella opravdu trochu zbledla a žaludek se jí houpal čím dál víc. Nakonec přikývla a dala si záležet, aby nepromluvila – protože to by se už opravdu pozvracela. Maminka si odepnula bezpečnostní pás a natáhla se po kabelce. Bella jen s bledým výrazem ve tváři stačila sledovat skrz čelní sklo, jak mohutný náklaďák dostal smyk a mířil přímo na ně. Otevřela ústa v křik, zachytila maminčin vyděšený výraz, tatínek prudce trhnul volantem a Bella ucítila prudký náraz. Pak už byla jen tma...

V tuto chvíli se dívčin sen rozplynul. Bella ale věděla, jak pokračoval...

Probudila se v nemocnici na JIPce. Náklaďák by jí rozmáčkl lebku, kdyby se nad ní zrovna neskláněla maminka. Zachránila jí život, ale zaplatila za to svým životem. Tatínek byl na tom o něco hůř než Bella, ale i on se uzdravil. Z nemocnice odešel po svých, ale hodně kulhal – a kulhá dodnes. Bella si z této autonehody odnesla ošklivou jizvu na lebce, ale i tu později zakryly dlouhé hnědé vlasy. Vše se začalo pomalu urovnávat, ale jen na venek. Bella stále cítila onu hlubokou ránu v jejím srdci. Měla pocit, že za maminčinu smrt mohla ona. Kéž by nedala najevo, že jí je špatně! Když se vrátila s tatínkem domů, usedavě se rozplakala. Na stole ležel malý porcelánový hrníček s nedopitým kakaem. Zůstal tam jako poslední maminčin nádech.

Od té doby Bella kakao už nikdy nepila.