Agent Of S.H.I.E.L.D.

VIII / Son of frost

Automaticky jsem se snažila zapamatovat cestu ven, přesně tak, jak nás to učili na akademii, ale spletité chodby zámku byly tak jednotvárné, že jsem to nakonec musela vzdát. Zneklidnilo mě to. Frigga nás dovedla do jednoho z vyšších pater zdobeného podobně, jako trůnní sál v přízemí. Na konci chodby nám přidělila pokoje naproti sobě. Před každým z nich stáli dva stráže s mečem u pasu. Frigga nás nechala samotné a odešla.

„Rosie, můžu s tebou..."

Nenechala jsem Anthonyho ani dokončit větu a vpadla do své ložnice. Nechtěla jsem s ním teď mluvit, nechtěla jsem s ním mluvit už nikdy. Celou jeho maličkost jsem zazdila a označila za neexistující.

Uprostřed místnosti stála drobná dívka s rukama sepjatýma před sebou. Dlouhé světlé vlasy měla zapletené do jednoduchého copu a na sobě jednoduché nevýrazné šaty s dlouhými rukávy, které byly na koncích značně roztřepené. Jakmile mě zahlédla, nemotorně se poklonila, ale ani na moment ke mně nevzhlédla.

„Ehm, kdo jsi?" Zeptala jsem se a značně se snažila, aby můj hlas působil mile. S Anthonym přes chodbu to nebylo zase tak jednoduché.

„Jmenuji se Arne." Špitla. „Jsem vaše služebná." Znovu se poklonila a čekala na moji reakci.

„Nemusíš se mi klanět." Řekla jsem jí s úsměvem - přišlo mi to absurdní. „Já jsem Rosalie." Představila jsem se jí taky, abych zkusila zmírnit napětí z její strany. Vypadala velmi vystrašeně. Nějakou chvíli jsme jen nervózně přešlapovaly na místě, ani jedna z nás se neměla k zahájení konverzace. Teprve pak jsem si všimla, že je dívka bosá. Podlaha z vyleštěného tmavého kamene ji musela zábst do nohou. „Kde máš boty?" Zeptala jsem se jí.

„Nemám boty." Odpověděla mi, ale dál to nerozvinula. Čekala jsem, že mi alespoň objasní důvod. Když to neudělala, nechala jsem toto téma být. Pak jsem si vzpomněla na Lokiho. Něco mě k němu táhlo. Něco, co jsem sice nedokázala popsat, ale co mě přitahovalo víc, než se mi líbilo.

„Víš, kde je tu věznice?" Arne mi přišla jako jediná možná cesta, jak se k Lokimu dostat. Žádného ze stráží jsem se zeptat nemohla, okamžitě by na mě padlo podezření. Z Arne jsem měla pocit, že nic nevyzradí.

Horlivě přikývla.

„A zavedeš mě tam?" Doufala jsem, že se nezeptá, co zamýšlím. Přála jsem si, aby ještě na moment zůstala touto vystrašenou dívkou a bez váhání prostě splnila vše, oč ji požádám.

Přikývla znovu. Okamžitě mě popadla za ruku a odtáhla mě z pokoje.

Propletly jsme se spoustou chodeb, stále níž a níž. Arne se zkušeně vyhýbala strážím, vedla mě chodbami, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsme jimi na cestě do pokoje neprošli. Byla jsem jí vděčná. Pochopila, že by bylo lepší, kdyby nás nikdo nezahlédl. Obrovská bytelná vrata vedoucí do věznice byla dokořán.

„Víš, kde je Thorův bratr?" Položila jsem Arne otázku, ale zmohla jsem se jen na šepot. Její drobná ruka mi svírala dlaň. Cítila jsem se trošku provinile, že ji zatahuji do problémů. Přemýšlela jsem, co by jí mohli při nejhorším udělat.

„Na konci chodby." Odpověděla s roztřeseným hlasem. I ona si uvědomovala, že to, co právě teď děláme, je špatně.

Snaha najít jakékoli ospravedlnění pro to, že já, nanejvýš neoprávněná osoba, jdu navštívit asgardského vězně, byla marná. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli zde zrušili tresty smrti, ale jako by mi všechny myšlenky a znalosti zmizely z hlavy, jen jsem pomyslela na to, co Lokimu řeknu. Jedna má část si uvědomovala, že pro něj smrtelnice znamená méně, než kanálová krysa, ale na druhou jsem cítila nezadržitelné nutkání říct mu, že při něm stojím. Ale v čem vlastně? Že mi přijde nespravedlivé, že hnije v kobce? Jak mu to má pomoci? Proč by ho to mělo zajímat? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím dětinštější a stupidnější mi ten nápad přišel. Ale byla jsem tak blízko, pár set metrů od něj, že jsem musela jít kupředu. I kdyby jen proto, že pokud bych si to rozmyslela, Arnein život bych nasazovala zcela zbytečně.