Agent Of S.H.I.E.L.D.

III / First impression

Stála ve dveřích opřená o futro. Rozespale jsem na ni koukal a neubránil jsem se zívnutí. V jejích očích byl vidět nepopsatelný odpor.

Vzduch v místnosti jako by najednou ztěžknul. Cítil jsem pohled, který na mě upírala a říkal jsem si, na co právě asi myslí.

„Ta slečna odešla před hodinou." Oznámila mi. Pomalu se mi začala vybavovat včerejší noc. Odešel jsem s dívkou, jejíž jméno jsem si už nepamatoval.

,,Na baru nechala telefonní číslo, vypila sklenici džusu a snědla dva toasty. Vaše oblečení mi pomohla najít FRIDAY." Pokračovala.

Podíval jsem se do rohu místnosti, kde byly moje svršky úhledně naskládané na koženém křesle. Matně jsem si vybavolal, že jsem kalhoty včera shazoval někde u dílny.

„Na stole máte oběd. Teď už bude ale studený, tak ho vyhodím. Pokud si to budete přát, uvařím něco jiného. Před šesti hodinami jste měl být ve firmě, řekla jsem jim, že vám není dobře a zastavíte se, jakmile vám bude lépe. Pan Rhodes se tu zastavil pro něco k War machine. Mám vám vyřídit, že jste nechutnej idiot. Bude to vše, pane Starku?" Poslední větu pronesla doopravdy jen formálně.

Měla na sobě bílou košili a černé dlouhé kalhoty. Hrozně moc jí to slušelo. Vlasy si stáhla do ohonu, ze kterého jí neuniknul ani vlas.

Nevěděl jsem, co říct. Odkašlal jsem si a podrbal se na zátylku. Nemělo smysl cokoliv vysvětlovat nebo se snažit o jakýkoli rozhovor. Teď se to nehodilo.

„Jo, to je všechno, díky." Řekl jsem jen a vyhrabal se z postele.

Jakmile jsem domluvil, okamžitě se otočila k odchodu.

„Vlastně," začal jsem, když jsem si zapínal pásek kalhot. "Ještě něco, Rosie."

Otočila se zpět na mě a ruce si založila na prsou. ,,agentko Peterson." Opravila mě chladně a znuděně překřížila nohy. Měla černé páskové boty na podpatku, které ještě přidali její už tak impozantní výšce. Dívala se na New York, který byl přes prosklenou zeď ložnice vidět a dávala si pozor, aby nesklouzla pohledem ke mně.

Její nálady jsem si nevšímal. „Ehm, v pátek je nějakej dobročinej večírek v...., ehm..." Kocovina způsobila, že jsem si nemohl vzpomenout.

„V metropolitním muzeu umění, pane." Doplnila mě FRIDAY.

„Jo, tam. Ehm, šla by si se mnou, Rose?"

„Agentko Peterson." Opravila mě znovu zcela klidně. ,,Ne, pane Starku, s vámi nikam nepůjdu. Nemám zájem se dívat, jak se celý večer opíjíte a nakonec odejdete s ženou, kterou uvidíte jen tu noc a pak už nikdy. Budu tam muset jít jako někdo, kdo vás má na starost. Půjdu tam jako agentka SHIELD. Takže znovu, bude to vše, pane Starku?"

Chtěl jsem namítnout spoustu věcí, ale raději jsem mlčel. Věděl jsem, že hádat se s Rose není zrovna dobrý nápad.

„Ano, Rosie, To bude vše." Nedal jsem se odbýt stálými opravami oslovení. Chtěl jsem ji malinko vytočit. Ona ale zachovala pečlivě kontrolovaný klid a odešla.

...

„Rhodesi? Máš čas?"

Už jsem seděl ve svém bílém Lamborgini a i kdyby řekl, že čas nemá, bylo by mi to jedno.

„Jo, na tebe vždycky. Co potřebuješ?"

„Kamarádskou pomoc."

Sešli jsme se v baru na osmačtyřicáté. Měli tam nejlepší whisky z okresu a nikdy tam nebylo moc čumilů.

„Tak co se děje, brácho?" Zeptal se mě Rhodey a objednal dvojitou whisky. Obsluhovala nás blondýna v kostované košili s obrovským výstřihem. Nalepenými řasami pomrkávala na Rhodeyho a využívala každé chvilky, kdy se ho mohla dotknout.

„Bože, ona mě nenávidí!" Postěžoval jsem si. „Dívá se na mě s neskutečným odporem."

„Ale vypadá slibně." Poznamenal. Propálil jsem ho pohledem, kterým poznal, že už nikdy nic takového nesmí říct. Hrozně jsem žárlil, když šlo o Rosie.

„Proč?"

„Když jsme byli malí, byli jsme nejlepší kamarádi. Rosie a Tony navždy. Dokonce se líbila i tátovi, kterej neměl rád nikdy nikoho, kdo se kolem nás motal. Chodívali jsme každej den ven, a tak vůbec. Jenže když nám bylo patnáct, já se musel odstěhovat sem. Slíbil jsem jí, že za ní budu jezdit a psát jí, protože to byla doopravdy jediná holka, na který mi kdy záleželo, ale nikdy jsem to neudělal. Táta mě vrazil na internát a tam jsem nemohl nic. Ona si teď myslí, že jsem se na ni vysral."

„Tak proč jí to neřekneš?"

„A jakej by to mělo smysl? Dneska ráno viděla další holku, jak se ráno plíží z mojí ložnice. Věčně mě vidí opilýho. Hnusím se jí tak, až to bolí a cokoliv bych jí řekl, ještě bych to zhoršil. Jenže bože, já ji mám rád!"

„No kamaráde," poplácal mě po rameni, „Pěkně sis to rozesral. Tak na ni udělej nějak dojem. Bývali jste nejlepší kamarádi, tak jí ukaž, že si na to pamatuješ. Kup jí oblíbený kytky, udělej jí oblíbený jídlo. Nic víc ti neporadím."

Zamyslel jsem se. „Tak fajn. Díky, Rhodey." Letmo jsem se usmál a vyběhl ven.