Reverse

1.Část

  GASOLINE  

Skrz prosklené stěny prosvítala zlatá záře galaktického ničitele, který se snažil ozářit horizont, odkud se bez ohlášení vynořil. Již se mu podařilo pohltit Merkur. Venuše bude jeho další obětí a pak se dostane až k Zemi, která je jako jediná kolébkou života a smrti. Ničivá moc Slunce je ale nic v porovnání s ničivou mocí lidstva. Většina z nás si tuto skutečnost stále neuvědomuje, ale té druhé menšině stačí pouhý pohled z okna, aby si uvědomila, co lidstvo způsobilo. Vyprahlá země bez jediné známky života, radioaktivní prach posetý po mrtvé půdě. Takto se dá popsat celá země za hranicemi této izolované stanice. „Za hranicí čeká jen smrt." – nápisy, obklopující zeď z každé světové strany. Lidé, kteří je vytvořili, se vyjádřili jasně a pravdivě a díky jejich dílu se nikdo zatím neodvážil izolaci opustit.

Žaluzie se vysunuly vzhůru a propustily tak více slunečních paprsků do místnosti. Pokoj byl velice prostorný a jednoduše vybavený. V rohu u prosklené stěny se leskla moderní kuchyně, z autovaru se linula vůně čokoládového kapučína a mikrovlnná pekárna již dopekla čerstvý celozrnný chléb. Z druhé části místnosti bylo slyšet cvaknutí pojistky, které mělo za následek spuštění audio přehrávače. Po naladění správné stanice následovalo vytopení místnosti na přednastavených 17 stupňů. Spáry mezi lesklými černými dlaždicemi se rozzářily červenou září a po pár vteřinách červené světlo zhaslo, místnost se již vytopila. Namísto světla z podlahy se rozsvítili diody u stropu a po té i holografická deska spánkového boxu, kde spala dívka v kryogenním spánku. Na desce bylo napsáno: „24. 12. 3017 8:15 - 31. 12. 3017 8:15". První datum bylo zaznamenáno v den, kdy se dívka ponořila do spánku, druhé datum patřilo dni, kdy se měla probudit.

Box se vysunul ze zdi a dívka po týdnu nepřetržitého spánku otevřela oči, modré jako holografická záře desky. Vlasy měla temně černé s modrými melíry a sahaly jí pouze ke klíčním kostem. Byla velice krásná a její krásu podtrhovalo tetování, které lemovalo hranu jejího obličeje. Další tetování měla na pravé ruce, klouby prstů byly obkresleny černou linkou a napojovaly se úzkými liniemi až k předloktí. U předloktí na levé ruce prosvítal pod kůží čip s číslem 23/4/2998. Číslo značilo datum a rok narození člověka.

Dívka se vzpamatovala z dlouhého snění, po kryogenním spánku zpočátku může dojít ke krátkodobé dezorientaci, ale pokud si člověk zvykne, vedlejší účinky úplně zmizí. Měla na sobě jemnou elastickou látku tělové barvy, která na ni vypadala jako kůže. Někomu by na první pohled mohla připadat nahá. Po té co seskočila dolů na zem, se box zasunul zpět do zdi. Dívka nasála vůni kapučína a směřovala do kuchyně, kde měla připravený chléb s želatinovou pomazánkou. Nahrazovala svou chutí avokádo. Snídani si přenesla ke stolu, který byl situován přímo ve středu místnosti. Okolo stolu byly umístěné barové židličky a jednu si dívka zabrala pro sebe, aby se mohla nasytit snídaní. Pomalu polykala teplý nápoj a k tomu si ukusovala chleba s rosolovitou pomazánkou, její oči se zadívaly ven z okna. Venku bylo nádherně, slunce přímo pařilo do oken a nebe bylo azurově modré. Všechno naznačovalo tomu, že dnes bude dokonalý den, ale dívka byla naprosto skleslá a bez života. Měla skelný pohled a působila vyčerpaně i přesto, že celých 7 dní spala. Zadívala se do prázdného hrnku a skápla jí slza po tváři. Z ničeho nic začala brečet, odložila hrnek a rukama si zakryla ubrečené oči, něco jí nesmírně trápilo. Bylo to možná tou písní, kterou právě hráli. Něco ji připomínala, nebo že by někoho. Otřela si tváře a běžela vypnout audio. Hodiny náhle hlasitě zazvonily a ohlásily odbití 9 hodiny, po té robotický hlas řekl: „Máte jednu novou zprávu." Ozvalo se pípnutí a hlas pokračoval: „Přehrávám záznam." Dívka poznala hlas svého otce, který k ní skrz zařízení promlouval: „Doufám, že jsi připravená na dnešní večer. Nezapomněla jsi, že ne? Dnes je Silvestr a tak bych tě rád viděl na oslavách. Všichni tě po roce budou chtít zase vidět...... Prosím, alespoň kvůli ní by ses mohla ukázat." Dívka si povzdechla a v hlavě ji přelétla myšlenka, která se snažila situaci odlehčit: „Tak o tom dost pochybuju, že by mě někdo chtěl vidět. Stejně tam bude většina lidí, které jsme v životě neviděla." Pak se však dívka zamyslela nad poslední větou svého otce a uvědomila si, že by tam asi opravdu měla jít, alespoň na skok. „Život ministrovy dcery není vždy jednoduchý.": usoudila. „Ostatní od vás očekávají, že budete vzorem pro společnost a vůbec neberou ohledy na to, že v některých chvílích bychom nejraději byli sami zavření v pokoji, dokud Slunce nepozře i Zemi." Znovu se dívce vehnaly slzy do očí a nesnažila se je zastavit, chtěla si pobrečet, dokud je ještě sama a ve svém pokoji.

Hodiny odbily 10 hodinu a robotický hlas přerušil ticho mísené s brekem: „Otec vás očekává v salónku během deseti minut." Dívka přestala brečet a běžela do koupelny, kde měla na umyvadle odložené kapky do očí. Jejich hlavní funkcí bylo vyretušování ubrečených očí, stačila jediná kapka a oči přestaly být začervenalé a skelné od slz. „Za tohle jsem ti vděčná bratříčku.":řekla si pro sebe a vydala se k východu, kde již na ni čekal přenašeč. Dívka nastoupila a nechala se odvést za svým otcem.