BLBEJ FÓR

Kapitola 1.

 Pátek 26.6.2014 
Mezinárodní letiště J.F Kennedyho
Queens
New York

  ,,Benjamin Sandens ?"
Trhl jsem sebou a natáhl ztuhlé nohy bez bot, povalujících se vedle naducaného příručního zavazadla. Ruce složené na prsou,založil v bok a rozhlédl se kolem. Promnul oči a zjistil, že člověk který po mne tak touží stojí přede mnou. Nikdo mi neříkal "Benjamine" prosadil jsem zkratku "Ben" a nemohl strpět nejrůznější stláskaniny které kdo kdy dokázal vymyslet. Benjamínek, Beník, Benji.
,,Preferuju Ben."
,,Následujte mne prosím."Kluk možná tak o 5 let starší než já neměl na seznamování náladu.
,,Jistě že..."
Bosé nohy pleskaly o světlé, mramorové dlaždice letištní haly , vykračoval jsem si znuděně,s batohem na zádech pár kroků za oním poslíčkem beze smyslu pro humor. Došel k obrovským dveřím na pravé straně odletové haly, magnetickou kartu zasunul do mechanismu a vešel dovnitř. Jako pes jsem cupital za ním až ke speciálním kovovým rámům vedoucích do další místnosti. Jeden z hlídačů pokynul na plastovou bedýnku, hodil jsem do ní batoh a vyprázdnil obsah kapes. Druhý s hlídačů mne nasměroval do jednoho z rámů který po mém příchodu začal hlasitě hvízdat.
,,Nevíte že tohle, do letadla nesmí ?" Postarší žena mi ,po prošacování, mávala před očima  kovovým zapalovačem.
,,Stál docela dost, navíc to byl dárek takže..."S klapnutím jej zavřela do další z plechových beden a nasadila nepřístupný pohled.
,,Víte co ? Nechte si ho, vlastně to byl zapalovač na nic..."
Jeden z policistů mne donutil sundat si tmavé sluneční brýle,pod kterými se rýsoval slušný monokl a další,postarší muž,vyžehlený od hlavy až k patě s komicky vypadající,pruhovanou kravatou,se posadil do pohodlně vypadajícího křesla naproti mně. 
,,Nejspíš víte proč tu jste, vážně mne nebaví řešit takové nepříjemnosti." Pokynul na policistu který mne svíral a on sevření povolil. 
,,Díky...Příště opatrně na tohle nádobíčko." Urovnal jsem černé tílko a posadil se stejně jako všichni ostatní. Na křesle vedle mne, v dostatečné vzdálenosti, seděl tak sedmiletý kluk,pihatý, s zrzavou šošolkou na hlavě,místo vlasů.Hned vedle něj jeho otec, stačili jsme se už seznámit, prát se celkem uměl...
,,Začneme od začátku... došlo tu mezi vámi k menší šarvátce kvuli... Koláči ?.." muž s kravatou posunul brýle na svém nose o trochu výš a já se ušklíbl.

,,Ricku ! Brácho jak je ?." Teniskou jsem okopával konstrukci zábradlí o které jsem se opíral a díval se do pálícího, červnového sluníčka. U ucha přitisknutý mobil, zavazadla naházená hlava nehlava kolem sebe. Zašklebil jsem se na nápis "Mezinárodní letiště J.F. Kennedyho" ,kolem mne procházeli lidé do letištní haly a zase ven...

,,Bene !. Co se děje letadlo je zpožděný ?." 
,,Proto ti volám, potřebuju aby jsi pro mně dojel."
,,Cože ? Počkat, počkat,kde jsi ?."
,,Sekl jsem se v Queensu...Nepustí mne do letadla,všechny peprný podrobnosti ti řeknu potom.!"
,,Zbláznil ses ? Z New Yorku do Kalifornie je to asi tři tisíce mil ! Autem bych tam byl až za dva dny! Vezl si zas nějaký drogy Bene ?." 
,,Nebuď sketa Ricku. A to, že se mi jednou stala malá nehoda s balíčkem trávy nic nedokazuje." šeptal jsem do telefonu a mezi rty si zatím cpal cigaretu.
,,Je tu John s Lucasem, víš jak to dopadá když je nechám samotný v domě." 
,,Ricku sakra ! Jak jinak se mám asi dostat do Kalifornie ? Ricku prosím." 
Jeho odpověď doprovázelo řinčení nádobí a hlasitý smích. 
,,Ten tvůj pitomej výlet mne bude stát majlant.." 

Středa 1.7.2014
San Diego
Pobřeží Kalifornie

V San Diegu bylo takřka nemožné najít, obzvlášť v tomto ročním období pláž, kde by nebyla hlava na hlavě. Až na pár výjimek, do kterých spadala i pláž s plážovými domky, na které si Ben před pěti lety jeden krásný plážový domek koupil. Byl to ten nejkrajnější domek a po pravé straně ho od všeho ostatního izolovala rozsáhlá skalka která vytvářela nerušené prostředí, chránila nás před hlukem z venčí a venčí zase před hlukem co jsme dělali my. I když je to asi nemožné, byla to ta nejklidnější část pláží v San Diegu, daleko od života velkoměsta a jeho všedního ruchu... Vždycky jsme si vystačili sami, aby jsme z té pláže udělali tu nejhlučnější na celém pobřeží. Nemohl jsem se dočkat na to, až se sem po dvou letech vrátím a uvidím ty staré milované tváře, společně s novými, které ke třem měsícům na pláži neodmyslitelně patřily.