Nebohý anděl

Prolog

Gabriel a Uriel šli vedle sebe. Jejich cíl byl jasný. Mladý, hodně mladý anděl čistoty Tahuriel. Ležel na oblaku a díval se přes jeho okraje dolů na svět. Světle hnědé kudrnaté vlasy mu chvíli, co chvíli padaly do očí. On si s tím nedělal starosti a jednoduše pramen nezbedných vlasů dal za ucho. Sněhově bílá křídla mu ležely složená na zádech. Nebyly moc velké. Poslední pírka končila kousek pod zadkem.

„Tahurieli?" zeptal se Gabriel. Mladý anděl, nebo spíše andílek zvedl k dvojici své modro šedé oči a usmál se. Potom rychle vstal.

„Ano Gabrieli?" zeptal se s jakousi zvláštní nadějí v očích.

„Já a Uriel jsme mluvili s Hospodinem. Svolil, že se můžeš vydat dolů na zem a pokusit se někoho očistit." Tahurielova tvář se najednou rozjasnila víc než slunce a on začal skákat radostí. Gabrielovi a Urielovi to vykouzlilo na obličeji úsměv. Tahuriel po chvíli roztáhl křídla a začal poletovat a dělat piruety ve vzduchu.

„Jupí jupí konečně budu moct být právoplatným andělem čistoty," skákal po oblaku.

„Ale musíš hned vyrazit," podotkl Uriel. Tahuriel přikývl a rychle běžel k nebeské bráně. Tam si poslechl instrukce a sletěl nebo se spíš objevil dole na Zemi.

~~~

Jack seděl v malém křesle, které si přinesl do své svatyně. No svatyně. Jack byl odjakživa fascinován anděly. Už v mládí je kreslil a sbíral obrázky s nimi. Malé sošky. Když vyrostl a stal se ředitelem jedné z největších obchodních firem, tak začal anděly sbírat ve velkém. Ale ne jenom nějaké obrázky a malé sošky. Ale obrazy nakreslené velkými malíře. Sochy vytesané v mramoru od nejznámějších sochařů. Všechno staré a velmi hodnotné, ale občas i nové. Jediný, kdo tuto jeho zálibu dokázal kontrolovat byla jeho sestra.

„Jacku jsi tím posedlý," komentovala vždy, když Jack přidal do sbírky nějakou sochu nebo obraz. Jack ji téměř vždy ignoroval a začal hledat další kus do své sbírky.

„Chtěl bych opravdového anděla," řekl jednou u rodinné večeře. Všichni byli u jednoho stolu a jedli. Jackovi rodiče, sestra a její manžel.

„Andělé neexistují Jacku. Kolikrát tu to mám opakovat?" řekla naštvaně sestra.

„Ale to já vím. Chci najít akorát někoho čistého, kdo by mi toho anděla nahradil," vysvětlil. A jak řekl, tak chtěl učinit. Začal hned hledat.

~~~

Tahuriel se procházel troskami pouštního města. Všechny ty zničené domy působily na mladého anděla velmi smutně. Ale on to neřešil. Hledal někoho koho by mohl očistit. Někoho, díky komu by se stal pravým andělem. Uslyšel křik. Nebyl moc daleko od něj. Tahuriel, jako anděl neměl strach. Neměl skoro žádné city, možná kromě radosti, ale čím blíž k lidem byl tím víc je cítil.

Rozhodl se, že se podívá, co se děje. Prošel kolem několika rozbořených baráků a zabočil do uličky. Na jejím konci spatřil muže, jak bije mnohem mladšího, skoro kluka. Nemohl to takhle nechat.

Rychle se pomocí myšlenky přemístil. Za toho staršího muže.

„Promiňte, ale přestaňte. Bůh si nepřeje, abyste tohle dělal. Je to špatné..." začal, ale neměl moc možnost svůj monolog dokončit. Muž pustil kluka a odhodil ho. Otočil se na anděla a v očích mu hrály děsivé jiskřičky. Kdyby si jich tehdy náš anděl všiml, nebyl by tam, kde teď je, ale to odbíhám. Sklonil se k zemi a sebral cihlu. Tahuriel vůbec nevěděl, co dělá. Akorát ucítil něco, jako bolest, když se mu cihla roztříštila o hlavu. Bylo to omračující. Anděl ztratil všechnu svou schopnost se kontrolovat a zrak se mu rozjel. Nemožné, aby se mu to stalo, ale přesto to tak bylo.

A potom ucítil něco dalšího. Mužovy doteky. Vylekal se a pokusil se bránit, ale ony nabývaly na síle. Tahuriel nechtěl a vůbec nepřemýšlel nad tím, co přijde po tom.

~~~

Řeč. Tahuriel dřív dokázal promluvit celé hodiny o tom, jaké to bude až bude opravdovým andělem. Rád si povídal. S lidmi, s anděli, se všemi.

Ale pokaždé, když se teď snažil něco říct, tak mu slova uvízla v krku. Otevíral pusu, ale nic neříkal. Děsilo ho to. Ani poprosit, aby přestali nemohl. Akorát se na ně smutně díval. A toho po pár ranách do hlavy a hrudi vždycky nechal. Cítil bolest. A strach. Nikdy ho necítil. A toho se bál. Bál se všeho toho, co bylo kolem něj.

Jak bláhový byl, když si myslel, že někoho očistit bude lehké. Bylo to těžké. Nemožné. Vždyť ani nemohl mluvit, aby přemlouval lidi kolem něj.

A strach se každým dnem zvětšoval. Požíral ho kousek po kousku.

Vystrašený anděl. Zmatený anděl. Pošpiněný anděl. Žádný anděl.

Tadadá :D Jsem zpět a i s novou knihou. Jak jsem slíbila. začátek, tudíž tahle kapitola je poněkud nepovedená, ale slibuji, že čím dál v knize budete, tím lepší bude. Snad. Budu ráda za vaše názory.