Nebohý anděl

Kapitola 2.

Tahuriel se probudil. Po dlouhých týdnech strachu se konečně vyspal. Klidně vyspal. Beze strachu, že ho každou chvíli někdo vezme za vlasy a začne ho bít nebo něco podobného. Nikdo ho ale nebudil. Nic. A dokonce spal na měkkém. Nebylo to tak měkké, jako v Nebi na mracích, ale i tak spal klidně.

Otevřel oči a rozhlédl se. Hned, co otočil hlavou ucítil na svém krku kovový obojek, který dostal, když byl Tam. Tahuriel to na zemi už trochu znal. Věděl i co se mu stalo. Koupili ho a stal se z něho něčí majetek. Věc, se kterou si můžou hrát, kterou můžou ponižovat a bít, jak se vám zachce. A tato skutečnost Tahuriela hodně ovlivnila. Všechno to co mu udělali.

A právě podle toho všeho si udělal obrázek. Špatný, zlý obrázek.

Vyděsil se. Ruce mu vystřelily ke krku a pokoušely se obojek sundat. Marně se snažil a navíc si vytvořil na krku pár krkvavých škrábanců.

Raději to vzdal a rozhlédl se po místnosti. Pro Tahuriela to byla cela, klec, vězení. Pro nás je to spíš hotelový pokoj.

Místo jedné stěny bylo okno, které ukazovalo budovy velkoměsta. Pokoj vypadal velmi moderně a zároveň útulně a nějak i staře. N8ytek byl většinou ze dřeva a Tahuriel se nacházel na velké pohodlné posteli. Na jedné stěně byl dřevěný obklad a v druhé byly dveře.

Tahuriel začal vzlykat. U jednoho vězení do druhého.

Někde poblíž se ozvaly kroky. Tahuriel sebou trhl a spadl z postele. Rychle se dostal do jednoho kouta pokoje. Dveře i dřevěný obklad byly daleko a stejně tak okno. Schoval se vedle prádelníku. Schoulil se do klubíčka a přitáhl si kus prostěradla co nejvíc k sobě.

Sledoval dveře. Tohle si pamatoval už ze svého předešlého vězení. Dveře se otevřou a přijde bolest.

Místo dveří se ale otevřelo, nebo spíše odsunulo dřevěné obložení stěny a za ním se objevil vysoký černovlasý muž. Ten, co ho koupil. Nejspíš. Tahuriel si nepamatoval přesně. Mohl by to být on, ale anděl se bál, že by taky nemusel.

Muž se usmál a pomalu se rozešel k němu. V rukou držel tác a na něm nějaké talíře. Nejspíš. Pohledem hledal Tahuriela. A ani ho moc dlouho hledat nemusel. Jakmile vkročil do pokoje, tak sebou anděl trhl a stáhl se co nejvíc do kouta, jak jen mohl.

„Ahoj. Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím," řekl a pomalu došel andělovi. Při každém kroku se Tahuriel stáhl ještě víc do kouta. Nakonec se snažil splynout se stěnou. Muž zůstal stát tak metr od něho a mile se usmíval.

„Doufám, že si se vyspal dobře. Určitě máš hlad. Chtěl jsem ti dát něco už v letadle, ale ty si mezitím usnul a já tě nechtěl budit," řekl a klekl si. Tác položil před sebe. Anděl ztuhlý strachem ho se slzami v očích sledoval a neopovažoval se ani normálně dýchat. Muž si toho všiml.

„Uklidni se. Já ti nehodlám ublížit. Na. Najez se," vybídl anděla a přistrčil k němu tác. Tahurielovi proběhlo hlavou spoustu myšlenek. Ale v základu se dělily na dvě strany. Jedny říkaly, že chce ten muž Tahurielovi pomoct. Choval se k němu mile. Usmíval se a nebil ho. Třeba není zlý. Třeba mi opravdu nechce ublížit.

Na druhé straně byly podezřívavé myšlenky. Že ho ten černovlasý muž chce akorát využívat. A teď se k němu chová mile, aby se mu Tahuriel odevzdal. Aby se tak nebránil, až ho začne mlátit. Proto se dál nehýbal.

„Prosím," usmál se na něj znova muž. Tahuriel opatrně zvedl hlavu a prohlížel si ho. Ty modrozelené oči. Ty lícní kosti, o které by se mohl člověk i anděl pořezat. To vypracované tělo.

Anděl trhl hlavou, aby všechny takové a jim podobné myšlenky vyhnal. Při tom odhalil obojek, který byl stále na jeho krku a připomínal všem okolo, že je jenom otrok a majetek. Muž si ho všiml a pohnul se směrem k němu, ale Tahuriel se lekl a stáhl se zpět do kouta.

„Neboj. Jenom ti sundám ten obojek. Klid," řekl muž a natáhl se k andělovi ještě víc. Mile se na ztrnulého anděla usmál a jednou rukou zahrabal v kapse u kalhot. Vytáhl klíček a opatrně jím odemkl zámek na obojku. Při tom pohladil ho pohladil po vlasech. Zámek položil vedle něj a pak mu sundal i kovový obojek. Všechno položil na zem a s milým úsměvem se odtáhl.

„Tak vidíš. Obojek je pryč. Jeden problém překonán. A teď by ses mohl najíst," vybídl anděla muž. Ale Tahuriel se dál nehýbal.

Muž se o něj nejspíš začal bát, a tak se k němu nahnul, aby viděl, jestli je jeho nový společník v pořádku. I tento nepatrný pohyb anděla vyděsil a ten začal brečet.

„Klid. Promiň," zareagoval hned černovlas a vytáhl bílí kapesník. Naklonil se k Tahurielovi a opatrně mu chytl jednou rukou bradu. Anděl sebou trochu cukl, ale neměl kam utéct, tak zůstal sedět a sledoval muže, jak mu utírá slzy.

„Já ti přeci neublížím. No a slzy už nejsou," usmál se a opět si sedl na své místo. Tahuriel se trochu uklidnil, když viděl, že je muž dál od něj. A uvolnil. Ten člověk se mu nezdál moc děsivý. Pořád se usmíval a pokoušel se nejspíš rozveselit i anděla. Sundal mu obojek a usušil slzy. Možná zdání klame, ale na druhou stranu si anděl pomyslel, že by se člověku za jeho milé chování měl odvděčit.

Trochu se uvolnil. Přestal napínat svaly a zatínat ruce. Ani netiskl zuby k sobě, jak jen to šlo. Ale začal se chvět.

„Klid, klid," řekl rychle muž a uchopil jednu andělovu ruku. Ten opět strnul. Netrhl sebou nebo něco podobného. Jenom ho sledoval.

„Jmenuji se Jack. A co ty? Jaké je tvoje jméno?" zeptal se a ruku mu pomalu začal palcem hladit. Tahuriel se na chvilku zachvěl, ale hned se uklidnil. Jack se usmál a opatrně ho pohladil po vlasech.

„Jmenuješ se nějak?" Tahuriel pomyslel si anděl. Klidně by mu své jméno řekl. Jako náznak malinké důvěry, kterou si k němu za tu chvilku vybudoval. Ale nemohl mu ho říct. Nemohl mluvit. Tak se akorát dál díval na Jacka. Ten si povzdechl a pokrčil ramena.

„No nic. Třeba mi ho jednou řekneš. Nebo ti ho budu muset dát sám. Každý má jméno. Promiň, že odbíhám od toho nejdůležitějšího. Musíš mít hlad viď." Anděl měl opravdu hlad. Velký. Nejedl snad od té doby, co se dostal na Zemi. A opravdu se chtěl teď najíst. Vzpomněl si na jednu věc, co se naučil hned po svém příchodu. Kývání a vrtění hlavou. Jedno bylo ANO a druhé NE. Tahuriel tedy zakýval hlavou, jako že ANO.

„Dobře. Aspoň, že mi rozumíš. Nevím co jíš. Nebo na co jsi alergický. Prý si tam nic nejedl. Tak budeme na to muset jít taktikou Pokus, Omyl. Zkusíme třeba dětskou přesnídávku. Tu mají rádi všichni," uchechtl se Jack a vzal z tácu malou misku s naoranžovělou kaší. Nabral rychle trochu na lžíci a stále se usmíval.

„Meruňková. Tu mám rád. Otevři pusu, Á." Anděl otevřel pusu a poslušně snědl porci na lžičce. Začal opatrně přemlévat kaši v ústech a pak ji spolkl. Byla ............ sladká? Dobrá? Asi tak byla ta slova, která to vystihovala. A Tahurielovi to chutnalo. Nevědomky se trochu usmál.

„Je to hezké, když se usmíváš. Je to trochu sladké. Na tebe možná až moc. Ale co. Chutná ti to a ty potřebuješ jíst. Tak co? Sníš to?" zeptal se a pokynul hlavou k misce v jeho rukách. Tahuriel si ji chvilku prohlížel a potom přikývl. Jedna lžička rozhodně jeho hlad neutišila.

Jack se usmál a začal ho krmit.