Trust my rage

Sen?

Seděla jsem tam, kde všechno končí a vše začíná. Na samém okraji. Nohy jsem měla ponořené v ledové vodě, která kousek ode mě spadala do tmy.

V ruce jsem svírala roztrženou kůži od přívěsku. Těžce jsem se bránila slzám, ale zvládla jsem to. Zafoukal vítr a rozvířil mi vlasy. Spadané listí zašumělo a voda si je vzala s sebou.

Uslyšela jsem za sebou rychlé oddechování a teplý dech na zátylku. Lísal se ke mně černý vlk se smaragdovýma očima. Když jsem ho podrbala za uchem, spokojeně zavrtěl ocasy a schoulil se vedle mě. Měl sametovou hřívu, která voněla po borovém jehličí, a spokojeně vrněl. Nejkrásnější dárek, který jsem, kdy dostala.

Pak jsem uslyšela další kroky. Věděla jsem, že přichází. Měl tichou chůzi, ale kulhal na jednu nohu. Zastavil se nedaleko ode mě. Stál tam, jakoby se rozhodoval, co má říct. Nechtěla jsem slyšet žádné omluvy a věděla jsem, že se neomluví. Nikdy se neomlouval za své chyby, protože si jich byl vědom a bral je jako svou součást. 

Bolelo to.

„Zlobíš se?" zeptal se. Jakoby neznal odpověď. V jeho hlase jsem ale poznávala smutek. On toho lituje?

„Ne, bolí to." Řekla jsem. Přisedl si ke mně a hleděl do tmy. Něco si mnul v rukách a já byla opravdu zvědavá.

„Tohle je pro tebe." Podal mi věc, kterou svíral. „Už to mám dlouho, ale nevěděl jsem, kdy ti to dát."

Prohlížela jsem si to. Byl to malý totem vlka. Ručně vyřezaný s vysokou elegancí. Pak vytáhl z kapsy od kalhot ještě jeden přívěsek. Byl to také vlk, ale měl v hrudi vyříznutý obrys toho mého.

„Podej mi ho." Řekl a já tak mlčky učinila. vzal si ho a napasoval ho do svého.

„Chci, abys věděla, že ať se stane cokoliv, vždycky se vrátím."

Nechtěná slza si probojovala cestu ven. Nedokázala jsem se na něj zlobit. Vždycky bych ustoupila.

Setřel mi slzu. Měl hebké prsty. Ne jako ty moje s mozoly.

nechal slzu skápnout na totemy. lehce zazářily a pak mi vrátil mého.

,,Zapečetěno." Usmál se a já mu úsměv opětovala.

∞

Vytrhla jsem se ze spánku. Nahmatala jsem si talisman na krku. Stále tam byl, to mě uklidnilo. Byla jsem ve svém pokoji. Jen sen.

Už je to tak dlouho, co na něj čekám. V jeho životě je to jen zlomek vteřiny, ale já nejsem bůh. Málem bych už zapomněla.

Zahlédla jsem tmavý pohyb a záhy ucítila, prohnutí postele. Vlček ke mně přiskočil a vesele mi olízl ruku. polaskala jsem ho po srsti. nebýt jeho už bych na Lokiho zapomněla.

Ne toho bych nebyla schopná, ale nevybavovala bych si jeho vůni. Jeho smích a všechny zážitky, co jsme spolu měli z dětství.

Tiše jsem se vykradla z postele. venku lilo a občasně zahřmělo. oblékla jsem se a spolu s Jorkem, jak jsem vlka pojmenovala, jsem se vydala z domu. dělala jsem to často, ale záměr to žádný nemělo. Rodiče o tom nevěděli, jinak bych se z domu už nedostala, kdyby to zjistili.

A proč jsem vlastně tady? Vždy jsem o tom přemýšlela. Jenom kvůli své rase zněla odpověď.

Abych to vysvětlila, Asgard byl dlouho naším domovem než se Odin dozvěděl, co jsme zač. Nikdy by mě nenapadlo, že nás vyhostí na Midgard. Do té doby mě měl za velmi nadané dítě a chodila jsem do třídy s Lokim. Byli jsme nejlepší přátelé. Uměla jsem se zneviditelnit, ale přitom to uměl každý z mé rasy. To jsem ovšem byla ještě malá a nevěděla jsem, že Odin s naší rasou má dlouhé rozepře. Otec mi říkal, že je Odin shovívavý, že nás mohl taky zabít, ale já si to nemyslela. Sebral mi totiž to jediné, co jsem měla - Lokiho.

Kapičky mi dopadaly na tvář a Jori se proháněl kalužemi. Ve tmě jsem ho ani neviděla, zahlédla jsem ho vždy jen na chvíli pod světlem lampy. V hlavě mi stále zněl Lokiho slib: ,,Vždycky se vrátím."

Moje cesta vždy končila pod starou borovicí na konci města. Lezla jsem na její nejvyšší větve a odtud sledovala vesmír.

Dnes jsem, ale nedostala příležitost si vyšplhat. Jori ke mně přiběhl a stáhnul uši. Snažil se zavětřit pach. Až pak jsem spatřila původce jeho obav - někdo pod tím stromem stál.

První kapitola je na světě. doufám, že se líbí. Určitě komentujte jsem zvědavá na vaše názory. :D
Můžete mě sledovat na @_.tenebris_._ na instagramu🥰