Město

Jedna

„Ty nebudeš jíst?"

„Asi ne, není mi nějak dobře. Nevadí, když si půjdu lehnout?" taťka se zvedal, že si půjde lehnout. Opravdu nevypadal moc dobře. Zvedl se a šel ke dveřím od kuchyně, ale ve dveřích se skácel. Mamka i já jsme vyletěly od stolu a běžely k němu. Nepřirozeně sebou cukal, jako by byl pod proudem.

„Jamesi! Co ti je!" Mamka úplně šílela. Taťka se najednou uklidnil. A kouknul na mě.

Ale jeho oči zely prázdnotou. Byly naprosto prázdné, bez výrazu a koukaly se přímo do mých.

„Postarej se o maminku." řekl a pevně zavřel oči. Asi měl velké bolesti.

„Ale ne..." vydechla mamka.

„Co?!" Nic jsem nechápala.

„Pojď, musíme pryč." Měla slzy na krajíčku.

„Ale proč? Nemůžeme tady taťku nechat! Musíme mu pomoct! Zavolat záchranku, nebo... Něco, prostě něco udělat! Mami, no tak!"

„Prosím, přestaň odmlouvat a pojď! Tatínkovi už nemůžeme pomoct!" Začala na mě řvát, přestala se ovládat. A mě to najednou došlo.

„Ne..." zašeptala jsem. Ne, nic takového se nemůže stát. Prostě ne. NE! To jsem si odmítala přiznat. Začala jsem šílet.

„Ne!! To... to není pravda! Ne! Nic takovýho! Mami, ty... ty... " už jsem neměla sílu to doříct.
Mamka se zvedla a začala mě tahat pryč.

„Musíme pryč. Nebo se taky nakazíme..."

„Mami, já chci zůstat s ním. Je mi jedno že je nakažený, já ho tady nenechám. Budu tu s ním, dokud na mě nezaútočí."

„Ne Alex, to nepůjde. Nechci přijít ještě o tebe. Prosím, pojď a neodmlouvej."

Mamka má pravdu. Vždycky má pravdu. Nemá cenu tu s ním zůstávat. Stejně na mě za chvíli zapomene. A na všechno co znal taky. Už si na to ani nikdy nevzpomene.

Brečela jsem. Právě jsem přišla o taťku.

    × × × 

Rychle jsem se posadila. Už zase ta noční můra. Byla jsem zpocená a brečela jsem. Pořád jsem se nepřenesla přes tu ztrátu. Přes tu večeři. Často jsem přemýšlela, jak nebo kde se mohl nakazit. Ale ten virus je všude. Nedá se před ním pořád utíkat.

Musím se uklidnit. Zase si lehnu a budu se snažit usnout. Jo, to je dobrý plán.

Trhla jsem sebou. Něco zašustilo. Rychle jsem se posadila. Mamka právě vstala a zašustěl jí spacák. Zase jsem si lehla zpátky a zakryla si obličej rukama.

„Bože..." zamumlala jsem si do dlaní.

„Dobré ráno kočko,"

„Moc dobrý není..." zamumlala jsem.

„A proč jako?"

„Zase jsem měla tu noční můru." sedla jsem si a koukala na mamku, jak skládá spacák do ruličky. Když si vzpomněla, přestala a koukla se na mě

„To mě mrzí."

„To nic. Nechci na to teď vzpomínat. Máme něco k snídani?"

„Něco potom seženeme. A jinak ses vyspala dobře?"

„Jestli se spaní na kamenné podlaze dá říkat dobré, tak ještě líp než dobře." zvedla jsem se a ukázala mamce nějaké hadry, které jsem si večer naházela pod spacák. Závistivě zaúpěla a já se šibalsky usmála.

Začala jsem taky rolovat spacák do ruličky.