Píseň meče

Prolog - Šance na pomstu

Pravidelné údery mečů o kulaté železné štíty a hrubé hlasy deroucí se z hrdel mužů s větrem ošlehanými tvářemi byly jen jakousi kulisou. Kulisou, kterou již nevnímala. Pot jí stékal po tváři s hrdě řezanými rysy, jejíž sveřepý výraz nenechával nikoho na pochybách. Nebyla to obyčejná žena. Oheň a smrt z ní udělali něco, čímž se nikdy neměla stát.

Dlaně sevřené v pěsti, zuby vyceněné, plna očekávání. Nemusela čekat dlouho. Zpoza mohutných těl se za pár vteřin vynořil její protivník. Byl statný, vysoký, tmavé vlasy spletené do dlouhého copu pohupující se ze strany na stranu, když k ní rázoval sebevědomím krokem, v ruce třímajíc meč. Triumfální škleb se mu rozléval po celé šíři neoholené tváře. Ani v nejmenším nepochybovala o tom, že už se v duchu vidí stát nad jejím tělem, klečícím mu u nohou a prosící o milost. Takovou radost jemu, ani nikomu ze zbytku přihlížejících, kteří si vsázeli malé jmění na to, za jak dlouho padne tváří k zemi, nehodlala udělat.

Z hrdla se jí vydralo nelidské zavrčení. Bojovníci nyní hlasitě podporovali svého druha. Rytmické bušení do štítů se stupňovalo, stejně jako tlukot jejího srdce.

Muž se konečně dal do pohybu. Stačily mu pouhé dva kroky, rovnající se jelením skokům a byl u ní. Švihl rukou s mečem, v představě rychlého ukončení souboje. Smrtelné ostří však jen pročíslo vzduch v místě, kde se ještě před momentem nacházelo dívčino hrdlo. Uskočila vzad. Muž se rozmáchl podruhé, přikrčila se a vzápětí zaútočila. Krátká čepel v mžiku proťala kožené kalhoty a z rány okamžitě začala vytékat krev. Zranění ale bylo jen povrchové. Dlouhán sykl bolestí a tmavé oči se mu zaleskly vzteky. Tohle rozhodně neočekával. Mělký šrám splnil svůj účel, bojovník se rozčílil a střemhlav se vrhl do útoku. Zasypával mladou ženu smrští úderů, které sotva stačila vykrývat. Jeho síla byla ohromující.

Meče se míhaly a zvedal se prach, když dvojice zápasila. Jejich čela byla zbrocena potem a rudá barva pozvolna mizela z jejich tváří. Žena předvedla dokonalou piruetu a zasadila protivníkovi ránu mezi žebra. Ostří neproťalo pevnou zbroj, avšak vyrazilo bojovníkovi vzduch z plic. Zalapal po dechu. Obrana se změnila v útok. Rány, jejichž sílu by od drobné dívky nikdo neočekával na jeho hlavu dopadaly jako krupobití. Tvář se jí zkřivila soustředěním. Pomalu ale jistě muže zatlačovala zpět.

Celou vahou pozpátku dopadl na své druhy. Ti ho však popadli za paže, vytáhli na nohy a postrčili kupředu. Podpořen jejich počínáním se vrhl vpřed. To byla poslední kapka. Přikrčila se a jílcem meče mu uštědřila ránu do žaludku. Zapotácel se a svezl na kolena. Z ochablých prstů mu vypadl meč a nyní se oběma rukama držel za břicho. Šum v kruhu přihlížejících postav ztichl. "Zab ho!" Vykřikl někdo, avšak dívka to ignorovala. Zhluboka se nadechovala a vydechovala. Dlouhán k ní zdvihl pohled. Nebyla v něm ani stopa po strachu, pokud měl zemřít, hodlal to přijmout, tiše, bez nářku. K údivu všech přítomných žena zabodla meč hluboko do vyprahlé země a napřáhla paži ke klečícímu. Pohlédl na ni pohledem, ve kterém se mísil údiv s úlevou. Uchopil její paži a vyškrábal se na vratké nohy. Lehce kývl hlavou, na znamení díků. V ústech měli vyprahlo a v nosech je škrábal písek.

Kruh mužů se rozestoupil a uvolnil cestu postaršímu muži v bílé tunice se zlatým lemováním, jdoucímu přímo k nim. Muži před ním ustupovali a klopily pohledy k zemi. Bezpochyby to musel být jeden z hlavních velitelů. Dívce se v ten okamžik sevřely útroby. Tiše postávala na místě, ruku s mečem volně spuštěnou podél těla a pohledem svých šedých očí se propalovala do přicházející osoby. Jeho vrásčitá tvář byla tváří zkušeného a inteligentního muže. Pod očima se mu táhly temné stíny, rty měl rozpraskané, přerostlé vousy neupravené, avšak bystré oči si ji měřily od hlavy až ke špičkám sešlapaných bot.
Když svou sebevědomou chůzí došel až k upocené ženě, jíž se na tělo lepila ušmudlaná košile, zastavil se. Dělila je od sebe pouhá stopa. Přepadl ji nepříjemný pocit, tušení, že onen muž s přísným výrazem celému souboji z povzdálí přihlížel. Její domněnka se vzápětí potvrdila. Nadechl se a hlubokým, znělým hlasem se otázal: "kde ses naučila bojovat?,, Pronesl otázku tak všedním tónem, až to dívce vyrazilo dech. Skoro to znělo, jakoby ženy se zbraněmi v rukou, na prašné ploše cvičiště vídal denně. Chvíli trvalo, než odpověděla. "Otec mne učil.,, Kapitán zamračeně stáhl obočí. "Neznám muže, jež by svou dceru učil umění boje.,, Zavrtěla hlavou. "Boj není umění.,, Mezi přihlížejícími to zašumělo, nikdo z nich, ani nikdo z vyšších velitelů si nikdy nedovolil kapitánu odporovat. Ten to však přešel bez povšimnutí. "Co jsi zač, otrokyně ne.,, Dívce po zasmušilé tváři přeběhl úsměv. "Jsem Amida, dcera Dária. Ozvalo se několikeré zalapání po dechu, tlumené výkřiky a klení. Kapitán mlčel a i nadále si zachovával nicneříkající výraz tváře, z nějž žena nebyla schopna nic vyčíst.
Její jméno stále něco znamenalo. Dárius, Andromeda, jedich dva synové a dcera. Příběh, který znal každý baradský muž i žena.
Její otec kdysi býval jedním z nejváženějších lidí v království, skvělým válečníkem a obávaným soupeřem. V souboji muže proti muži ho nikdy nikdo nedokázal porazit. Býval uznávaným vojenským kapitánem, kterého muži milovali a šli by za ním i do horoucích pekel, kdyby je o to požádal. Co ale bylo hlavní, patřil do vybrané skupiny králových nejlepších přátel. On a král bývali jako bratři. Všechno se ale změnilo, když po vládcově boku stanul nový pobočník Grimon. Zpočátku králi vykládal jen drobné,  lži, brzy však do vladařovi hlavy zasel sémě pochybnosti.
Síť lží se začala stahovat a král najednou viděl nepřátele i tam, kde nebyli.
Jednoho podzimního večera k nim do domu vtrhli ozbrojenci, otec byl obviněn z velezrady a ze spřádání plánů na sesazení krále z trůnu.
Veškerá obvinění byly jen plané lži podsouvané králi řadou vyšších, v čele s Grimonem, kteří ve skutečnosti sami plánovali jeho sesazení.
Dárius byl sťat před zraky vlastních dětí a ženy. Sťat za zločiny, které nikdy nespáchal.
Když chtěli odvést Amidu a její bratry, matka se ozbrojencům vzepřela a zaplatila za to životem.
Dívce se ono odporné představení vrylo hluboko do paměti. Tekoucí krev, křik a svištění mečů se jí vracelo každou noc v hrůzyplných snech. Nikdy nezapomněla.

Ona a její dva bratři, Orestel a Damon byli prodáni do otroctví. Mladší Orestel však po roce podlehl při morové epidemii.
Amida a Damon strávili několik dalších let tvrdou prací. Dělali vše, co dostali nakázáno, ale každým dnem vzrůstala jejich nenávist, kterou si oba nesli hluboko v sobě. Toužili po spravedlnosti, po pomstě.
Brzy ale přišel den, kterého se oba obávali. Den kdy se museli rozloučit. Damona koupil starý farmář se ztrhanou tváří, zatímco Amida byla nucena dělat služku v jakémsi panském domě, plném nafoukaných slečinek, které sotva odrostli batolecímu věku.
Štěstí, dalo-li se to za štěstí považovat, jí ale přece jen neopustilo. Brzy na to, byla spolu s několika dalšími otroky odvedena do vojenské pevnosti.
Surové chování některých z válečníku pro ni bylo doslova nesnesitelné. Jakmile se ale naskytla příležitost, nedalo jí to a vyprovokovala několik z nich k potyčce. Nebyli však hloupí, vrazili jí do ruky meč a postrčili vpřed se slovy braň se! A zbytek už znáte.

"Co chceš, Amido?,, Zeptal se muž rozvážným tónem. Odpověděla bez zaváhání. "Spravedlnost, smrt pro ty, jenž vraždí nevinné lidi." Kapitán se hořce usmál. "Pak vítej v armádě.,,

Takže nový příběh. Původně jsem chtěla napsat něco o starověkém Řecku nebo Římě, ale nebudu prznit dějiny, nebo alespoň prozatím ne:-) Budu ráda za podporu i kritiku a hlavně za to, když mi někdo napíšete co přesně mám vylepšovat.
Díky, Vaše Arne