Clintasha - Jeden z milionu

Jeden z milionu

Při jednom z mých dalších pokusů naučit se střílet z luku, ke mně najednou přišel nápad na tuhle fanfikci. A v rámci terapie ,Smiř se s tím že má Clint děti, Clintasha bude později' jsem ji i sepsala. A překvapivě, nedopadla úplně nejhůř. Snad. Asi.

Pokud chcete pusťte si tuhle úžasnou písničku (která podle mě k této fanfikci a samotné Clintashe nějakým způsobem dokonale sedí) a užijte si příběh.

Naposledy vydechne. Vypustí vzduch z plic a pomalu pustí. Naprosto se soustředí. A trefí. Skoro do středu. Na tváři se jí i přesto objeví široký úsměv, se kterým se na mě otočí.

„Zlepšuješ se" uznám a poposednu si. Odfrkne se a popojde k terči, ze kterého vytrhne šíp.

„Zlepšuju? Za chvilku tě nahradím" řekne a nad tou představou se zasměje. Vždycky optimistická. Jako její matka.

Znova natáhne šíp a vystřelí. Tentokrát ne tak blízko středu, ale i tak dost blízko. Prohrábne si svoje zrzavé vlasy a nechá šíp šípem, natahuje další. Obarvení na zrzku přišlo před dvěma lety. Chvilku potom co její matka zemřela. Nikdy jsem to vlastně nepochopil, ale přebarvovat jsem ji rozhodně nechtěl. Navíc jí to slušelo. Připomínala mi totiž jednu zrzavou agentku. Což mi připomíná....

„Mimochodem, v sobotu přijede Natasha" řeknu a ona nejdřív vystřelí šíp, až pak se na mě podívá.

„V sobotu? Já myslela, že v pátek" řekne a jde znova k terči, ze kterého vytáhne, teď už dva, šípy.

„Mise se protáhla" řeknu jí a ona se na mě podívá. Tím pohledem. Hned vím, co mě čeká. Bože.

„Víš, že by mi nevadilo, kdybys" začne, ale přeruším ji.

„Lil, neřeš to" řeknu a vstanu. Otočím se k ní zády a prohlédnu si dům, který tady i s farmou už pár let stojí. Jistě že bych mohl na další misi. Klidně. A hned. Děti bych dal někomu na hlídání a hned utíkal bojovat s dalšími emzáky. Jenže nemůžu. Nechci. Otočím se, zpátky na Lil, která znova s klidem míří na terč.

„Promiň tati" řekne a vystřelí. Sednu si zpátky na kmen a usměju se, protože už byla zase blízko středu.

„Sakra" šeptne a jde si znova pro šíp. Jo, chce to trpělivost. Hodně trpělivosti. Někdy tolik, že se ovládáte, aby ten terč neskončil přepůlený.

„Jo a budu potřebovat, aby si mě dovezl na nákup" oznámí mi a konečně se na mě otočí. Zrzavé vlasy má už skoro po pás, ale v žádném případě, si je nenechá ostříhat.

„A proč si tam nezajedeš sama?" zeptám se jí a protočím si v ruce jeden šíp, co se válí na zemi.

„Protože alkohol mi neprodají" řekne s lehkým úšklebkem a čeká, až přejde vítr.

„Něco plánuješ?" zeptám se s nakrčeným nosem a napjatě očekávám, co mi na to řekne.

„No řekněme, že bych se chtěla konečně, PO PATNÁCTI LETECH NA TÉHLE PLANĚTĚ, dozvědět, co se stalo v Budapešti" řekne a frustrovaně svěsí ramena, když vítr fouká dál. Musím se zasmát. Budapešť. Je to už tak dávno.

„Nat neopiješ" řeknu dál s úsměvem a sleduju, jak si znova stoupne do naučeného postoje. Za ní pomalu začíná zapadat slunce, takže zrzavé vlasy má ozářené ještě světlejší září.

„Ty asi nevíš, že mluvíš s Lilou Emiliou Barton, které její moudrý otec před pár lety řekl, že nic není nemožné, poté, co ho střelila plastovým šípem do hlavy" odpoví mi a já se zasměju. Vlastně jsem si nikdy nemyslel, že by některé z mých dětí zajímala lukostřelba. Coopera nezajímala a do teď nezajímá, ale potom co Lil k Vánocům dostala plastový luk a šípy, střílet nepřestala. Ještě aby začal Nathaniel, a nemám čím střílet.