Autistic Youtuber

Kapitola 2 - Rádoby vtipy

Dala jsem si sluchátka do uší a na mobilu zapla náhodné přehrávání písniček. Vyhrnula jsem si rukávy u mikiny a rozeběhla jsem se pryč od domu.

Po dnešku jsem se potřebovala zrelaxovat. A není nic lepšího, než právě běh.

Připadám si tak volná. Jako kdyby mě nemohly mé pochmurné myšlenky dohnat.

Byl to nádherný pocit.

_____

Doběhla jsem do parku. Byla už skoro tma, ale to mi bylo úplně jedno.
Rozhlédla jsem se po lavičkách, protože jsem si potřebovala chvíli odpočinout, než se vydám domů.

Na většině laviček se ocucávala pubertání děcka, jen na jedné seděl nějaký chlapec sám. Na jeho hubených nohách visely kraťasy, uplá sportovní mikina zvýrazňovala jeho opravdu štíhlé tělo - neměl žádné svaly - přes hlavu měl přehozenou kapucu.

Ten by si mohl podat ruku s Kájou.

Pomyslela jsem si ihned. Musela jsem se tomu zasmát.

V ruce držel láhev s vodou. Až v ten moment, co jsem si láhve všimla, jsem si uvědomila jakou mám žízeň.

Vyndala jsem si z uší sluchátka a došla až k onomu klukovi. Pro pití jsem byla schopná udělat cokoli.
Dobře, ne úplně cokoli, chtěla jsem se jen zeptat.

,,Ehm...promiňte, mohla bych se napít? Já jsem si pití nechala doma a-" zasekla jsem se, když ke mně zvedl hlavu.

,,Jasně, na," odpověděl lhostejně a flašku mi podal. Což bylo s podivem, vzhledem k mým zkušenostem, co jsem s ním za ten týden, co tu jsem, posbírala.

,,Jak to?" zeptala jsem se zaskočeně.

,,Děkuju stačilo, ale jak myslíš," škytnul, načež se tomu začal šíleně smát.

,,Kájo? Jsi v pohodě?" polkla jsem nervózně a posadila se vedle něj. Na to, že jsem vlastně umírala žízní, jsem rychle zapomněla.

,,Nikdy mi nebylo líp," usmál se na mě a svou ruku položil na mé stehno.

Že by jedna z mých modliteb byla vyslyšena?

,,Co se ti stalo? Celý týden jsi si ode mě chtěl sednout 2 metry a teď na mě saháš?"

,,Martin mi přivezl pití," uchechtl se a podíval se na mě.

,,Ty jsi opilý," konstatovala jsem.

,,Ne tolik, abych si pak nic nepamatoval."

,,Proč jsi pil?" založila jsem si ruce na prsou. Vždycky je důvod.

,,Jenom když točím videa a piju, tak mi to pomáhá s mou nemocí. Ne nějaký debilní prášky," odseknul a přisunul se ke mně blíž. Nevadilo mi to.

,,A jakou máš nemoc?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Mohl by mi to říct, když je pod parou.

,,Pojď se mnou domů," zaculil se, čímž ukázal své dokonalé ďolíčky, a natáhnul ke mně ruce.

,,Nemyslím, že je to dobrý nápad," zakroutila jsem hlavou. Samozřejmě, že je to dobrý nápad. Ó můj bože, jasně, že půjdu s tebou domů!

,,To mě radši necháš jít samotnýho a budeš riskovat, že si něco udělám?" nasadil zlomyslný obličej.

,,Dobře, tak pojďme," vydechla jsem a vstala.

Kája mě skoro automaticky vzal za ruku a zasmál se. Nejspíš mému výrazu. Byla jsem opravdu hodně vykolejená jeho chováním. Je to až moc krásné na to, aby to mohla být pravda. Do háje, známe se jeden týden.