Epilog

3K 184 53
                                    

Už je to měsíc od mých narozenin. A dnes je ten den, kdy už nebudu svobodná. Dnes je ten svatební den. Už od rána se připravuji. Pomáhá mi při tom Maggie, všechny mé komorné a kamarádky.

Je to zvláštní. Bojím se, ale zároveň se těším. Jsem z toho zmatená. Celé dopoledne jsem Lucase ani ostatní neviděla.

Připravovaly mne velmi dlouho. Větší nudu jsem snad nikdy nezažila. Vše se ale změnilo, když mi přinesly svatební šaty. Byly úplně nádherné, nešly ani popsat. Byly prostě úžasné! A to stačilo. Moc jsem nevnímala, protože jsem byla velmi nervózní.

* * *

Kráčela jsem uličkou, uprostřed kostela a přemýšlela, o svém životě. Přemýšlela o tom, že už nebudu sama. Vzpoměla jsem si na deník. Na deník, který ještě nebyl úplně plný. Možná by do něj mohly psát mé děti. Ale teď je tu svatba. A já ji zvládnu.

A toto je konec?

Možná...

_______________________________________________________________

Dívenka se v postýlce posadila a upřela na maminku svá modrá očka.

,,Mami a kdo do něho tedy bude psát?" zeptala se.

,,No přece ty, zlatíčko," řekla její maminka a usmála se na ni.

,,A ten příběh byl skutečný?"

,,Byl skutečný, protože ho prožila maminka," usmál se na ni její tatínek.

,,A neublížil ti maminko ten Jonathan?" zeptala se se strachem v očích.

,,Ale kdepak broučku, mamince se naštěstí nic nestalo, protože ji přišel zachránit tatínek," usmál se na dívenku a své ženě věnoval zvláštní úšklebek.

Ta ho praštila do ramene.
,,Já bych si poradila sama," řekla naoko naštvaně.

,,Tatínek zachránil maminku jako princ svoji princeznu," vykřikla malá nahlas a začala skákat po své postýlce.

,,Psst! Sofinko, vždyť všechny vzbudíš!" podívala se na ni trochu naštvaně maminka. Sofinka se zklidnila a hned si sedla.

,,A jak to bylo dál?" zeptala se už potichu.

,,Bylo to tak, že jsme se s maminkou vzali a po roce se nám narodila malá holčička Sofinka. A teď už jí je šest let. Páni to to tedy letí!" řekl její tatínek a chytil ji do náruče a zatočil se s ní. Malá Sofinka se smála a její maminka velká Sofie se usmívala.

,,Pojď Sofinko, musíš už jít spinkat," řekla maminka a myslela to vážně.

,,Ne, prosím ne. Já ještě nechci," řekla smutně. Tatínek se na ni usmál. Byla už velmi unavená. Sotva udržela očka otevřená.

Maminka ji přikryla měkkou dekou a holčička se do ní zachumlala. Zavřela oči a během chvilky usnula.

,,Sofie, jsem rád, že máme tak úžasnou dcerku," řekl Lucas.

,,To já taky," zašeptala a usmála se. Stoupla si na špičky a jemně ho políbila.

Poslední kapitola. Taky nemůžete uvěřit tomu, že už je konec? Já tedy ne. Ale třeba napíšu druhý díl z pohledu její dcerky. Pokud mě něco napadne. Jo a tu svatbu a přípravu jsem měla rozvěst. Ja vím, ale na tyhle věci nejsem moc dobrá.
A teď poděkování.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří četli, komentovali a dávali hvězdičky.
Jsem vám neskutečně vděčná. Hlavně jsem moc ráda, že se vám můj příběh líbil (pokud se vám tedy líbil, ale to snad ano ;-)

Také se můžete těšit na úplně nový příběh. Jenom mi moc nejde vytvořit obálka. Tak mě tak napadlo, jestli by mi ho třeba nechtěl někdo vytvořit, protože ve tvoření obálek fakt moc dobrá nejsem... Předem děkuji. A to je asi vše. Loučím se s vámi u dalšího příběhu.

Princezna [Opravuje se]Kde žijí příběhy. Začni objevovat