Moje Parodie Na Pohádky

Růženka

Rose se dnes vzbudila překvapivě brzy nato, že většinou spí až do oběda.
Mohli za to ti podělaní ptáci, co venku vyřvávali jak na lesy. Oni snad nesklapnou! Pomyslela si rozmrzele, otočila se zády k oknům a dala si na hlavu polštář. K ničemu to ale nebylo...

Naštvaně zavrčela směrem k ptákům a rezignovaně vstala z té krásné rudo-černé postele s nebesy. Šouravě se dostala až ke skříni a začala se přehrabovat těmi hnusnými hadry, co jí kupovali rodiče. Hmm, co by si tak vzala?

Dlouho přemýšlela, až došla k jednoduchému řešení. Vykašlala se na ty matčiny obludnosti a vzala si svoje oblíbené tmavě rudé šaty s ozdobnou černou krajkou. K tomu poté přidala černou stužku, na kterou zavěsila medailonek s červenou růží a zavázala si to kolem krku. Už chtěla vyjít z pokoje na chodbu, když si uvědomila důležitou věc. Neměla boty! Rychle přeběhla ke skříni a vzala si vysoký kozačky (to by její matka nepřežila, kdyby věděla, že je má, naštěstí nebyly pod těmi šaty vidět).

Pomalu se došourala až do jídelny, kde na ní překvapeně hleděli její rodiče. 

"Že by se naše dcerka naučila i vstát z postele před obědem?" Zeptal se její otec a kdyby někdo nevěděl tak i král. 

"Tak s tím nepočítejte" odfrkla si a ještě rozespalá zasedla ke stolu, kde si položila hlavu na stůl. 

"Ale takhle se doufám nebudeš chovat, až přijede král Tartos se svou ženou a svým synem!" promluvila tentokrát její matka.

Rose byla zvyklá svoje rodiče nevnímat, ale ten důraz na to poslední slovo ji přiměl, aby si v hlavě zopakovala, co si to tam matka povídala. Chvilku nechápala, co ta věta znamená, ale když jí to došlo, vyděšeně sebou trhla. Bože, jen to ne! Proč musí ten kokot přijet??? 

Už od mala ho nesnášela a nic se na tom nezměnilo. Naposledy ho viděla, když mu bylo 17 a jí 15. Dnes je jí 17, takže jemu zřejmě 19. Vzpomínala jak byl namyšlený, egoistický a vždycky obklopený davem holek. Achjo, tohle nepřežije, leda že by utekla...jo, dnes v noci uteče! 

"A kdy přijedou?" Zeptala se mrzutě.

"Dnes je očekáváme na oběd," odpověděla její matka, "jestli nevíš!"

Tak teď už se Rose probudila úplně. "Cože? Už dnes?" Tak a je po útěku, pane bože, proč mě tak trestáš?! Pomyslela si a posadila se zpět na židli, ze který nevědomky vstala.

"Ano už dnes. A teď se jde jíst." Sluhové jako na povel začali nosit jídlo a Rose se cpala vším, co mohla. Protože AŽ přijedou, bude moct jíst jen dětský porce, aby před ctěnou návštěvou nevypadala jak nenažranec... 

Když už se do ní nemohlo víc nacpat, vstala, a že půjde ještě za kmotřičkami. Naštěstí nebydlely daleko, a tak tam byla za deset minut. Když jí otevřely, znovu ji udivilo, jak mladé a krásné ženy to jsou. Vypadají jako víly, a přitom to jsou obyčejné matčiny přítelkyně, které jí dělají kmotry.

Radostně je obejmula a vypověděla jim tu hrůzu, kterou se dnes dozvěděla. Jim jediným si na něj totiž už od dětství stěžovala. Když skončila vyprávění, tak se na ně s prosbou o pomoc podívala psíma očima a našpulila pusinku. 

Její kmotry Lara, Diana a Marien se na sebe podívaly a pak Lara promluvila: "Víš drahá, mi ti můžeme pomoct leda tak, že tě u nás necháme na pár hodin schovat, když už tě bude opravdu štvát...Pořád tu být ale nemůžeš."

"A taky máš šanci mu ukázat, že se od něj nenecháš vyprovokovat." Dodala Diana. Poté se ale na dveře ozvalo lehké zaklepání, načež se dveře s třísknutím otevřely.