Harry Potter a Alternativy nenávisti

6. Strýc jako strýc

„Jasně že budeme! Všichni chtějí. Určitě dostaneme za učitele obrany zase nějakýho vola, a i kdyby ne, fakt nás to bavilo. Ale hlavně - je válka, ne? Potřebujeme ty hodiny. Kdo jiný nám může pomoct, když než ty?" tvářil se už zase nadějně Ron. Harry ho nechtěl zklamat, takže dál jejich myšlence neodporoval.

„Tak jo, když myslíte. A za tohle moc díky, je to skvělý nápad," děkoval Harry. Opravdu se mu dárek líbil, obzvláště fotografie s podpisy. Když sledoval své jméno na obalu, dýchalo to na něj nostalgií. Tehdy se vše zdálo jako jedna velká zábava. A taky byla. Něco společně vytvořili – něco, co mělo smysl a čemu stál v čele. Ale když sledoval nadšené obličeje svých spolužáků, vytanula mu na mysli fotografie Fénixova řádu, a jak mu tehdy Sirius popisoval, který z členů jak zemřel. Potká je stejný osud? Kdo z těchto lidí válku přežije a kdo ne? Obavy se mu musely zračit i v obličeji, protože Ron poznal, nad čím Harry přemýšlí.

„Nějak to zvládneme, kámo. Uvidíš," poplácal ho po zádech.

„Jo. Musíme."

„Tak pojď dolů, mamka ti upekla dort." Po téhle informaci Harry zahodil pochmurný výraz a společně se vydali do jídelny, kde už na ně čekali Ronovi rodiče s Ginny a dvojčaty.

*****

„Všechno nejlepší!" popřáli Harrymu sborově všichni Weasleovi a Ronova mamka před něj postavila čokoládový dort s šestnáctkou. Následně ho objala a políbila na obě tváře. Se svou gratulací se ještě vystřídal zbytek členů zrzavé rodiny a pak všichni společně zasedli ke stolu, kde na Harryho čekaly další dárky.

„Moc děkuju. Nemuseli jste si se mnou dělat vůbec starosti," promluvil rozpačitě Harry, když je všechny rozbalil.

„Ale to přece nic není, drahoušku. Víš, že tě považujeme za jednoho z nás," pocuchala mu ještě láskyplně vlasy paní Weasleyová a Harry jí za to byl opravdu vděčný. Takhle už se dlouho necítil. Zase měl pocit, že někam patří a že na něm někomu záleží.

„I tak ale. Děkuju. Moc si toho vážím." Jo, byl to skvělý pocit, který ale netrval dlouho.

*****

Harry celý den čekal, jestli se neobjeví Remus. S Ronem se poflakovali po domě, Harry nakoukl i do knihovny, kde se chtěl v následujících dnech také zdržet, nebo probírali famfrpál. Aspoň tak přicházel na jiné myšlenky. Takovéhle rozptýlení už skutečně potřeboval.

V šest hodin měla začít schůze, proto už po páté hodině nandala paní Weasleyová klukům a Ginny večeři. Když se chtěli v půl šesté odebrat do svých pokojů, narazil Harry na chodbě na osobu tolik očekávanou - Remuse Lupina s Tonksovou.

„Doběhnu vás. Jděte napřed," poslal Rona a Ginny nahoru a sám si to namířil k Remusovi. Ten si ho nejdřív nevšiml, ale pak se křečovitě pousmál. „Ahoj," pozdravil je tiše Harry.

„Harry, ahoj," objala ho zvesela Tonksová. „Všechno nejlepší!"

„Díky."

„Ahoj, Harry. Také přeji vše nejlepší k narozeninám," potřásl mu rukou Remus. „Omlouvám se. Neměl jsem ani kdy ti něco koupit. Všechen čas mi teď zabírá práce pro Řád, kterou mi uložil Brumbál." Podle Harryho to moc upřímně neznělo, ale sám potřeboval něčím uchlácholit.

„To je v pohodě, vážně. Nic jsem ani nečekal," odpověděl mu popravdě.

„Teď nás omluv, musíme-"