Kapitola 3.Já věřím

108 13 2
                                    

Nedokážu vnímat cestu,kudy jdeme.dokonce ani neumím odhadnout,jak dlouho.Kolem jsou lesy, moře uklidňující zelené barvy smíšené s hnědou půdou a také kmeny stromů. Celý svět se soustředil na jedinou jistou věc:ZA CHVÍLI BUDU MRTVÁ.Mrtvá,navždy mrtvá.Už nikdyvíc neuvidím svoji rodinu,přátelé,lásku.

Konečně vycházíme z lesa.Ubíráme se širokou nedlážděnou cestou kolem přízemních zděných domů. Jsou to plynové komory? Nejspíš.V jedné takové zemřu.Sama,zapomenutá.

Pamatuji si,že když mi bylo jedenáct let,stal se mi vážný úraz.Otřes mozku.Probrala jsem se v nemocnici,vystrašen,vždyť jsem byla vlastně ještě dítě a předtím jsem sama ve špitále ještě nebyla.Tehdy jsem poprvé začala uvažovat o smrti.Zřejmě vinou prostředí.Už v útlém věku jsem si přála zemřít stará,obklopena rodinou a kamarády,oblíbená,uznávaná,opečovávaná.

Realita se od ideálů poněkud liší. Skonám v šestnácti,sama,všichni moji blízcí jsou naštěstí daleko a já se jen modlím,aby přežili.Hlavně moje holka.

Zastavíme před jedním stavením.Slyším vyděšené šepotání dětí.Většina z nich,snad díkybohu,nevědí, proč je odvedli od milujících rodičů a starších sourozenců,pokud tu tedy nejsou samy.Pak je tedy obzvlášť lituji,hlavně ty malé,pěti až osmi leté děti,které jsou na celý tenhle horor samotné. Potom je možná smrt vlastně takovým vykoupením.Vsadím se,že většina z nich by nepřežila,hlavně když konec války je v nedohlednu.

Vstupujeme dovnitř.Není tu nic,jen ty čtyři holé zdi.Takže žádná smrtelná postel nebude.Jak příhodné!Naši věznitelé nám nedopřáli  komfort pohodlného umírání.

Všechny děti se tlačí ke stěnám a především do rohů,jakoby si mohly krytím zad zdmi zachránit život.Nepustím se s nimi do zoufalého boje.Vyhlazovat desetileté děti není hrdinství.Navíc mi to až moc připomín, čeho jsem byla ve svých třinácti letech svědkem.Zamrazí mne,jen si na to vzpomenu.

Kdybych měla teď pojmenovat,co právě cítím,je to složité. Nemám strach.Jsem mírně nervózní,přibližně jako před zkoušením.Divné,že? Zároveň jsem jaksi odevzdaná.To je pocit,jenž mě celkem zneklidňuje.Ztratila jsem naději,nehodlám již bojovat, jsem znechucená a vůbec si připadám jako stará panna,zahořklá a zklamaná.

S třesoucíma se nohama si sednu a tvrdou podlahu.Najednou mi z očí vytrysknou slané kapky. A přitom se nebojím.Nebojím,nebojím,nebojím.Anebo si to jenom zoufale snažím namluvit?

Po poslední matce s batoletem v náručí se dveře se skřípěním a posléze s třísknutím zavřou.

V místnosti,pokud se tento prostor tak dá nazývat,panuje příšeří,ketré výborně dokresluje depresivní atmosféru místa.Děti i maminky pláčou.

Nějaká rodina začne tiše zpívat.Nepoznávám ten šišlavý jazyk.Asi nějaký židovský,protože ta rodina je dle vzhledu židovská.Navíc v Osvětimi je většina věznů židovská.Kromě mne.Kdysi jsem židy neměla moc ráda,poněvadž jsem slýchala,jak vždycky půjčovali křesťanům za nekřesťanské úroky,a  vůbec,co všechno provedli,avšak později jsem jednu židovku poznala a to mne,navzdory vštípeným předsudkům přesvědčilo,že všichni takoví nejsou.Kdoví,co je s ní teď.

Navíc,jsme nyní na stejné lodi.Pro Němce jsme stejná špína.To mne s nimi také sympatizuje.

Nevím,jestli začínám být paranoidní,ale hůř se mi dýchá.Plíce mě začínají bolet a celé tělo mi ochabuje.Zřejmě už pustili plyn.

Přehrávám si v hlavě všechny krásné okamžiky mého docela krátkého života.

Pikniky v parku...Legrace s kamarády...Líbání s mojí holkou...Oslavy narozenin...Vánoční dárky...

Věřím,že svět může být nádherný.Věřím,že bude nádherný.

Já věřím,pevně v to věřím.

Za lásku v lágruWhere stories live. Discover now