Kdo jsem

188 19 1
                                    

Sedím v lese. Teď víc než kdy jindy cítím vůni borovic.Cítím kontakt svých sedacích kostí s půdou posetou zažloutlými jehličkami a páteře s kmenem. Všechno mi připadá tak... neuvěřitelné. To,že něco vidím. Že něco cítím.Asi to je přirozené,když za chvíli zemřu.

Kdo jsem?Jedna z mnoha.Jedna z mnoha obětí muže,který se jmenuje Adolf Hitler. 

Jmenuji se Natálie Štrásová,pocházím z Československa,z Prahy.Tedy,Československo už pochopitelně neexistuje,teď je to Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava,ale v mém srdci,v mých vzpomínách je pořád ten ostrůvek klidu a prosperity,ve kterém jsem prožila své krásné dětství.Stále je tam pevně zakotvená země,kterou jsem milovala. Kdysi jsem já mohla zakotvit v jejím přístavu,a proto jsem ráda,že teď se ona může schovat ve mne.

Mám šestnáct roků. Mladý věk,že? Rozhodně mladý na smrt. Ještě nejsem ani zletilá.Pořád za mne zčásti zodpovídají rodiče.Ach,moji drazí rodiče.Při pomyšlení na ně se mi do očí nahrnou slzy.Co je asi potkalo?

Proč jsem tady? PROČ? To bylo úplně první slovo,co nám naše fyzikářka položila.Bya to skvělá učitelka. Jako všechny,co jsem na gymnáziu potkala. Ještě mi zbývají dva ročníky,které nikdy nedodělám.A to mě mrzí,protože všechni profesoři říkali,že jsem mimořádně nadaná.Hodně mi jich slibovalo univerzitní kariéru.A studium mne i bavilo.Nešly mi asi jenom estetické nauky,výtvarná výchová,tělesná výchova,hudební nauka,pracovní činnosti. Ale jiné obory byly bezproblémové.

Už jsem se zase zatoulala,ztratila.Musíte mi to prominout.Mám jenom pár hodin na to zrekapitulovat šestnáct let svého života,z toho deset roků naplněných školní docházkou.

Proč jsem tady? Odpověď musíme hledat v minulosti. Konkrétně před čtyřmi lety.

Bylo mi dvanáct,skoro třináct let. Tehdy jsem si začala uvědomovat,že jsem jiná,než ostatní děvčata. 

Zaprvé jsem se nikdy nezajímala o chlapce.Nepřipadali mi nějak zajímaví,spíš otravní,tedy mimo výjimek,které jsem považovalaza príma kamarády. To by nebyl tak závažný prohřešek,jenže já si postupně uvědomovala,že mě zvláštně přitahují některé hezké,milé dívky z okolí. Ne jako přítelkyně.Cítila jsem horkost ve tvářích,když na mne pohlédly,tisíce motýlích křídel v břiše,když se usmály,často zdravila jsem je,propadala záchvatům chichotání,když jsem je spatřila.

V mých čtrnácti jsem se pak poprvé líbala.Ne však,jak jste si to představovali.Nebyla jsem zašitá z mými princem na bílém koni někde v postranní uličce nebo v koutě školní zahrad.On neřekl žádnou příšerně romantickou větu a pak mě nepolíbil na ústa a já mu to neméně vášnivě oplatila. 

Líbala jsem se totiž s dívkou.ANO,S DÍVKOU. Milovala jsem ji.A pořád miluji.A ona je stejná. Tedy také jinak orientovaná.

Před ostatními jsme náš vztah držely v tajnosti.Byla by to ostuda,kdyby se to veřejnost dozvěděla.Kantoři by na nás možná hleděli skrz prsty,školní drbny by o nás rozšířily na stovky pomluv a všichni studenti by se nás stranili.

Takže jsme se milovaly potají. Nikoho jsme neobtěžovaly,nikdo o tom neměl potuchy. Ale pak se to nějak dozvěděla policie.Nevím jak,asi nás někdo viděl a udal, nebo to nějak vydedukovali,já vážně netuším. A co to mělo za následek. Že nás deportovali s židy,Romy,politickými vězni a spousty dalších lidí,včetně takových,jako jsme my,do koncentračních táborů.

Prostě za lásku v lágru.

Teď se ještě mohu utápět v žalu kvůli ní. Její jméno zní Edita a je to podle mého nejlepší děvče pod sluncem.Je krásná,vtipná,obětavá,odvážná až přidrzlá,tedy pokud se vztahu týče.Občas jsme se pohádaly,to uznávám,ale vždycky jsme se usmířily. To je další potěšující fakt: že odcházím s tím,že všechny mé závazky jsou splněny,že jsem zadobře s těmi, na kterých mi záleží.

I rodiče už mi odpustili. To bylo to největší,co pro mne mohli kdy udělat.Přijmout svou dceru i přesto,že Hitler to odmítá.

Tak,tohle je můj příběh pro JustWriteIt challenge.Ještě bude mít více částí. Děkuji za všechny ohlasy,mám Vás ráda!

Vaše vděčná Fantasyever

Za lásku v lágruWhere stories live. Discover now