Pan šéf - Dokončeno

Překvapení

„Nemůžu si ho vzít. Je tvoje," zaprotestovala jsem, on na mě však hodil ten svůj pohled a už jsem nic neřekla. Sjeli jsme výtahem přímo do garáží a tam nastoupili do jeho auta. Tentokrát řídil on a já tak mohla být v klidu. Vyjeli jsme z garáží a odbočili doleva. „Nechci ti nic říkat, ale jedeš blbě. Ke mně je to doprava," oznámila jsem mu opatrně. „Já vím, ale kdo říkal, že jedeme k tobě?" řekl mi s úsměvem na tváři.

S otázkou v očích jsem se na něj podívala, ale on se soustředil na silnici před námi. Jeli jsme asi deset minut, než jsme zastavili před menší budovou. Aiden něco vytáhl z přihrádky. Byl to šátek, kterým mi začal z ničeho nic zavazovat oči. „Co to děláš?" vykřikla jsem a začala se ohánět rukama, jako bych se snažila zabít mouchu. „Uklidni se. Jen teď nemůžeš nic vidět, neboj za chvíli to pochopíš," S těmito slovy jsem se trochu uklidnila, ale stále jsem byla nejistá.

Vystoupila jsem opatrně z auta a s pomocí Aidna jsme šli, pro mě neznámo kam. Asi po deseti krocích jsem zakopla a spadla na kolena. Aiden si povzdechl, jako kdyby hlídal malé dítě, a pomohl mi se zvednout zpátky na nohy. Po dalších pár krocích jsem upadla znovu. Aiden to vzdal, vzal mě do náručí, už zase, a nesl mě. Zanedlouho mě postavil na zem a já chvilku jen stála. Nakonec jsem usoudila, že už jsme na místě a strhla si šátek z očí.

„Překvapení!" zařvali Aiden a Lucy najednou. Stála jsem uprostřed místnosti a začala se rozhlížet kolem sebe. Byli tu bowlingové dráhy, červené sedačky a přes celou místnost natažený nápis: "HAPPY BIRTHDAY!!!" Úplně jsem na to zapomněla, ale dnes jsem opravdu měla narozeniny. Otočila jsem se na ně a využila toho, že stojí vedle sebe. Na oba najednou jsem se vrhla a začala je drtit v pevném objetí. Nejdřív mě pevně stiskla Lucy, ale nakonec jsem cítila i jeho nejisté objetí, dnes už druhé.

Odtáhla jsem se a otočila se zpátky do místnosti. U rudých sedaček jsem si všimla stolku, který byl pokrytý balíčky různých velikostí. Došla jsem až k němu a pohladila balíčky. Pak jsem si sedla na měkkou sedačku. Oni si sedli vedle mě, každý z jedné strany. Dychtivě jsem se na ně podívala a s jejich souhlasným kývnutím jsem začala rozbalovat první balíček. Stáhla jsem stužku, roztrhla balící papír a uvnitř našla krabici. Otevřela jsem ji a vevnitř viděla misku na jídlo pro Peggy.

Věděla jsem, že je od Lucy, a tak jsem se na ní s úsměvem podívala. Ona mi úsměv oplatila, a já do rukou vzala další balíček. Tenhle byl menší a lépe zabalený. Rozvázala jsem sametovou mašli a otevřela malou krabičku. Vevnitř jsem našla krásný stříbrný náramek. Byl to jednoduchý řetízek a uprostřed byl znak nekonečna. Byl to krásný dárek a já ho opatrně vyndala a nasadila si ho.

Popadla jsem další balík. Ten byl hubený, ale dlouhý a široký. Roztrhla jsem balící papír a otevřela další krabičku. Byl tam náhrdelník, který se hodil k tomu náramku, který jsem už měla na ruce. Byl nádherný. Aiden ho vzal do ruky a nandal mi ho. Usmála jsem se i na něho a vzala do ruky poslední balíček. Ten byl největší. Začala jsem ho rozbalovat. Uvnitř jsem našla několik kousků oblečení. Kalhoty, sukně, trička, ale nejhezčí byli šaty. Měli červenou barvu a krásný střih.

Vzala jsem je do rukou, a i když jsem tu v životě nebyla, zvedla jsem se a šla hledat toalety. Tam jsem si šaty vzala na sebe a vrátila se zpátky. Sedla jsem si zase mezi ně a zeptala se: „Tak co? Zahrajeme si?" První se zvedl Aiden a vzal si jednu z bowlingových koulí. Rozběhl se, hodil a srazil 9 kuželek. Na druhý hod shodil i tu poslední a získal tak spare.

Teď jsem se zvedla já, a když jsem procházela okolo něho, chytla jsem ho za paži a pošeptala mu: „To nic nebylo. Sleduj mistra." Došla jsem až ke dráze, vzala si jednu z koulí a hodila. Strike. Sedla jsem si zase zpátky a pyšně jsem se na něj podívala. Pohled mi oplatil zlověstným úšklebkem, což znamenalo bitvu mezi námi dvěma. Asi v půlce celé hry se ke mně z nenadání naklonil. „Mám pro vás ještě jeden dárek," pošeptal a vytáhl úplně malinký balíček.

Rozbalila jsem ho a uvnitř jsem viděla řidičák. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala na vysvětlení. „Když jsme jeli na tu schůzku, v autě byla schovaná kamera a za námi jel komisař z autoškoly. Zkoušky jsi v podstatě zvládla na jedničku, tak ti mohli nechat udělat řidičák, aniž bys dělala oficiální zkoušky. Spokojená?" usmál se a šel hrát. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Teď ještě mít auto.

Hra skončila a já vyhrála. Řekl, že za to dostanu "dáreček". Ráda jsem souhlasila, ale už jsem chtěla jít domů. Vyšla jsem ven, v náruči krabici s oblečením. Stáli jsme na parkovišti, kde stálo plno aut. Aiden mi najednou poklepal na rameno a já se na něj otočila. V ruce držel klíčky a pohupoval s nimi ze strany na stranu.

„Hledej," řekl a já ho nejdřív nechápala. Pak ale dodal: „Hledej autíčko." A teď už jsem chápala. Podívala jsem se po parkovišti a než bych obešla všechna auta, trvalo by to určitě přes půl hodiny. Vzala jsem mu klíčky z ruky a zmáčkla odemykání. Někde nalevo ode mě zablikala světla signalizující odemčení a já jsem se otočila tím směrem. Zmáčkla jsem zamykání auta a teď už jsem viděla, jaké auto zablikalo.

Došla jsem k němu a uviděla krásné hnědé auto. Znova jsem odemkla, dala krabici do kufru a sedla si za volant. Dveře vedle mě se otevřeli a sedl si tam Aiden. „Hodila bys mě domů?" zeptal se, nečekal na odpověď a už si zapínal pás. Chtěla jsem říct, že nevím, kde bydlí, ale najednou vytáhl GPS a nastavil adresu. Tak jsme tedy jeli.

Tak další kapitolka. Všimla jsem si neuvěřitelný věci. "Knížka" má už 13000 přečtení. Wau!!! Miluji vás. ❤ Jste fakt skvělí a mě to posouvá dál a nutí psát dál. Příští kapitola snad vyjde v kratším časovém úseku, než vyšla tahle kapitola... 😂

Korekce 27.4.2020