City

2.4K 138 7
                                    

Vzbudila jsem se a sluneční paprsky mi svítily do očí. Úsměv s kterým každé ráno vstávám mě opustil poté co jsem si uvědomila, že dneska mám odjet na královský hrad. Veškeré mé zavazadla již byla připravená k naložení. Odhrnula jsem přikrývku a posadila se na posteli. Přes tělo mi přejel chlad, proudící z okna.

Vstala jsem z postele přešla k truhle, na které leželi připravené šaty, které jsem si měla obléct. Byly to nádherné brokátově zelené šaty, kterým jsem si chtěla obléct i plášť s kožešinou u krku. Začala jsem se oblékat do šatů a potom si i rozčesala vlasy. Nikdo v tuhle dobu kromě služebnictva nebývá vzhůru, ale to mi nevadilo.

Vyšla jsem z pokoje a potkávala sloužící. Klaněli se mi a přáli mi dobré ráno. Mířila jsem chodbami ke stáji, kde jsem se na chvíli stavila u svého koně. Byl to nádherný hnědák, kterého mi někdo nechal před bránou. Byl připravený k tomu, aby se mnou odjel ke dvoru.

Slunce pomalu stoupalo po nebi a podle služebnictva, kteří nesli připravenou snídani do hradu jsem usoudila, že budou ostatní teprve snídat, takže jsem měla ještě hodně času předtím než odjedeme.

„Vyřiďte otci, že na něj počkám ve městě," řekla jsem jednomu sloužícímu a vydala se do města. Dneska měli být trhy a hlavní cesta byla plná stánků s různým zbožím. Ráda jsem chodívala po trzích a prohlížela si zboží obchodníků od jídla až po zbraně, které zde prodávali. Zastavila jsem se u jednoho stánku se šperky a prohlédla si jemný náhrdelník s jednoduchým křížkem. Měla jsem už šperků hodně, a proto jsem ho vrátila zpátky prodavačce, aby něco vydělala. Procházela jsem uličkou plnou stánků dál a od jednoho obchodníka si koupila jablko, do kterého jsem se hladově zakousla. Možná jsem si mohla vzít něco na snídani předtím než jsem odešla.

Znovu jsem se zastavila u jednoho stánku, tentokrát s květinami. Přičichla jsem si k nim. Voněli tak nádherně, až si člověk okolo sebe dokázal představit louku plnou květin.

„Jednu růži," ozval se vedle mě mužský hlas. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na jeho vlastníka ve chvíli, kdy přede mně někdo natáhl ruku s bílou růží. Podle hlasu jsem nemohla uvěřit, že jsem ho znovu potkala, ale když jsem se na něj podívala a prohlédla jsem si jeho tvář bylo jisté, že je to on. Tentokrát na sobě neměl brnění jen hnědou tuniku schovanou pod pláštěm stejné barvy. Opatrně jsem od něj přijala růži a nespouštěla ho z pohledu.

„Vy?" zeptala jsem se nejistě. Muži se na tváři objevil úsměv, který zkrášloval jeho tvář.

„Říkal jsem vám, že se ještě potkáme baronko, jen jsem nečekal, že tak brzo," odpověděl mi a nadzvedl ruku, na které visel náhrdelník, který jsem si předtím prohlížela. "Můžu?" zeptal se a stoupnul si za mne. Odhrnula jsem si vlasy na rameno a sledovala, jak se na krk vedle mého řetízku od matky přidává křížek od muže, který pro mě stále byl cizinec. Otočila jsem se k němu. Upřeně mě pozoroval. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a polévá mě teplo.

„Proč jste mi ho dal? Kdo vlastně jste?" zeptala jsem se a dívala se mu rovnou do očí. Měl v nich takové jiskřičky.

„Sluší vám, baronko," odpověděl mi. Ani nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli a pozorovali se, dokud se za námi neozvalo zakašlání.

„Baronko," ozval se za mnou mužský hlas. Ač nerada otočila jsem se a všimla si jednoho z našich vojáků. "Je čas odjet." Přikývla jsem a otočila se zpátky na svého cizince, který za mnou už nestál. Rozhlédla jsem se po davu lidí, ale nikde jsem ho neviděla. Přičichla jsem si k růži a usmála se. Naposledy jsem se podívala po davu, zda ho nezahlédnu, ale potom jsem se otočila a mířila zpátky do hradu.

Královna liduKde žijí příběhy. Začni objevovat