Jungle (h.s.)

Chapter 2

Pomalu jsem od sebe odlepila oční víčka a následně je k sobě zase rychle přitiskla pod návalem ostrého slunečného záření. Zvedla jsem pravou ruku, abych si protřela oči a tím zahnala mžitky, které jsem viděla kvůli slunečním paprskům, které zaútočily na mé oči, musela jsem k tomu ale vynaložit velké úsilí, protože jsem své končetiny skoro necítila. Zaskuhrala jsem, když mi do levého boku vystřelila pichlavá bolest.

Poznala jsem, že ležím na písku.

,,Už jsem myslel, že se nikdy neprobudíš." Zachraptil neznámý mužský hlas.

Lekla jsem se a vystřelila do sedu, čímž jsem si způsobila ohromnou bolest nejen hlavy a boku, ale i dalších částí těla, které byly zřejmě dost pomlácené.

,,Kdo jsi?" vypadla ze mne tato velice hloupá otázka potom, co jsem pohlédla na skoro nahého muže, který seděl v tureckém sedu jen pár centimetrů ode mne.

,,Jak se cítíš?" naprosto ignoroval mou předešlou otázku.

,,Jakoby mě rozmetal rozzuřený kombajn." Ušklíbla jsem se nad svým chabým pokusem o vtip.

Mluvila jsem ale pravdu. Bolela mě hlava, vlastně celé mé tělo mě bolelo a ještě ke všemu jsem si přišla neskutečné vysílená, jako bych měla každým okamžikem omdlít.

,,Tak to jsi na tom ještě dobře."

,,Co tím myslíš?" nechápala jsem.

,,Jsi pravděpodobně jediná, kdo ten pád přežil." Pokynul hlavou někam za mne.

Okamžitě jsem se podívala směrem, kterým poukazoval a srdce mi přestalo na moment bít. Když mi zrak spočinul na pomačkaném, ohořelém vraku, který zbyl z našeho letadla, hlavou mi probleskly útržky, vzpomínky na situaci, ve které jsem se já a dalších minimálně sto lidí ocitlo, na paniku, která panovala na palubě a na to, jak se letadlo pomalu naklopilo směrem dolů a obrovskou rychlostí se řítilo k zemi.

Dlaň mi vystřelila k ústům, která překryla. ,,Panebože." Zašeptala jsem s vykulenýma očima.

,,Jo, byla to šílená rána. Okamžitě jsem přiběhl se podívat, co se stalo, prohlídl jsem letadlo a tys byla jediná, kdo prokazoval jakýkoliv známky života." Otočila jsem se na něj s šokem.

,,Chceš tím říct, že všichni ti lidi, všechny děti, které taky letěly, už.. nejsou?" vydechla jsem rozklepaně.

,,Bohužel." podíval se na mne smutným pohledem.

,,Ne!" zakroutila jsem panovačně hlavou.

,,Co?" nechápal.

,,To není možné, určitě je ještě někdo naživu a já jsem ochotna mu pomoct, i kdyby mě to mělo stát můj vlastní život.." i když mě to neskutečně bolelo, postavila jsem se a rychlým krokem mířila k vraku letadla.

,,A co chceš jako dělat?" zeptal se, když se objevil po mém boku, když se mnou srovnal krok.

,,Znovu to prohledám. Když jsme my dva přežili, není vyloučené, že to mohl přežít ještě někdo." Ani jsem se na něj nepodívala a dál si to rozhodně kráčela ke svému cíli.

,,Tys mě asi neposlouchala." Najednou se objevil přede mnou a zapřel ruce do mých ramen, čím mě zastavil.

,,Cože?" zamračila jsem se.

,,Říkal jsem ti, že jsi jediná, kdo to přežil. Všechno jsem už několikrát prohledal." Díval se mi zpříma do očí.

,,Cože? Ale vždyť ty.. co?" byla jsem čím dál tím zmatenější.

Uchechtl se. ,,Já nebyl na palubě toho letadla." Vysvětlil. ,,Já tady žiju."

,,Ty žiješ.. tady?" vydechla jsem s údivem, zatímco jsem se rozhlížela po pláži, která se táhla až někam do neznáma a široko daleko jsem nikoho jiného neviděla.

,,Uh, jo, je to komplikovanější, řeknu ti to třeba později." Znejistěl.

Co je na tom tak tajného, že mi to nemůže říct?

I když jsem byla zvědavá a chtěla jsem to vědět, nechtěla jsem být neslušná a vyzvídat.

,,Dobře.." povzdechla jsem si.

Znovu jsem pohlédla na vrak letadla a ten pohled mi rval srdce z hrudi. Tolik lidských životů bylo v jednom okamžiku zmařeno. Myslím, že při mně museli stát všichni svatí.

Slzy se nahromadily v mých očích, ale já je nenechala se přehoupnout přes okraj a stéct po mých tvářích.


,,Co teď? Kde jsou ostatní lidi, co tu žijou?" zeptala jsem se.

Opravdu jsem netušila, co se se mnou bude dít dál.

,,Ostatní lidi?" uchechtl se.

,,Uh, jo?" zamračeně jsem stáhla obočí.

,,Na tomhle ostrově nikdo kromě mne nežije, nebo jsem tu alespoň za těch pět let nikdy nikoho nepotkal." Pokrčil rameny.

,,Tím chceš říct, že je tohle nějaký opuštěný ostrov?" zděsila jsem se.

,,No, už zřejmě není tak opuštěný, když tu jsem já." Zaculil se. ,,A teď vlastně i ty."

,,Počkat, cože? Jak se dostanu domů? Co?! Sakra!" začala jsem panikařit.

Celá situace na mne začala pořádně doléhat.

,,Hej, hej, hlavně klid. Uklidni se, okej?" díval se na mne zpříma a já se nakonec pod pohledem jeho hlubokých, zelených očí uklidnila. ,,Teď je pro tebe myslím nejdůležitější přežit."

Němě, s mírně pootevřenými ústy, jsem zakývala hlavou na souhlas.

,,Vezmu tě s sebou. Cítím takovou vnitřní povinnost se o tebe teď postarat. Navíc jsi po těch letech první člověk, s kterým jsem přišel do kontaktu." Zasmál se.

Zřejmě byl šťastný, že zase s někým mluví, i když v jeho smíchu bylo slyšet trochu zoufalosti.

Bylo hezké, že se mi snažil trochu zpříjemnit tu situaci, ve které jsem se ne vlastní vinnou ocitla.

Až teď, když jsem se plně soustředila na to, co říkal, jsem si všimla, že jeho mluva není úplně plynulá a čistá. Občas se zadrhnul, než vyslovil nějaké slovo. Možná přemýšlel, jak že to slovo vlastně je. Měl zvláštní přízvuk, znělo to jako britský přízvuk se zvláštní příměsí.

Ale nemůžu se ničemu divit. Podle jeho slov s nikým nemluvil už nějakých pět let. Wow, nevím, jak bych to obstála já. Sama na opuštěném ostrově, děsivá představa.

,,O-ok." Vykoktala jsem nejistě.

Přeci jen, mohu důvěřovat nějakému cizinci? Na druhou stranu myslím, že mi ani nic jiného nezbývá.

,,A kde bydlíš? Tady v tom lese?" byla jsem zvědavá.

On je vlastně někdo jako Robinson Crusoe, ne?

,,Prý lese." Uchechtl se s úšklebkem.

Pozvedla jsem na něj jedno obočí. Nechápala jsem, co jsem řekla vtipného.

Rozešel se směrem k tomu lesu a já jeho kroky ihned následovala.

,,Co jiného by to bylo?" zeptala jsem se nechápavě.

Nezastavil se, ani se na mne nepodíval. Ignoroval mě.

Po pár dalších krocích se zastavil a s úšklebkem se na mne otočil.
,,Vítej v džungli."

Hey everybody!

Jak se vám díl líbil? Dala jsem si na tom záležet! :) Určitě mi dejte vědět v komentářích, ráda si počtu. :)

Konečně konec roku, žádná škola, žádné učení, testy, prezentace, referáty, protivní učitelé, idiotští spolužáci/lidi, které nesnáším,..

Uf, konečně čas na věci, které mám ráda. - Psaní je samozřejmě jedna z nich!

TEĎ KECY, KTERÉ NIKOHO NEZAJÍMAJÍ, HEHE:

Konečně mám novou barvu vlasů! - Modrou. ♥

Zítra jedu konečně k paní, kterou jsem si našla přes inzerát, abych se s ní domluvila. Budu jí jednoho koně trénovat a na druhém jezdit. Až vytrénuju a obsednu tu kobylku, kterou budu trénovat, budu pak jezdit i na ní. - Tedy samozřejmě pokud se domluvíme, ale já moc doufám, že jo, protože je to strašně výhodné!!!!!! I'm so fucking excited!

xx Nicole