Agent Of S.H.I.E.L.D.

I / Prologue

„Vezmi si kolo!" Křikla jsem na Tonyho, když vylezl ze dveří. Rezidence Starků byla odjakživa nejzajímavější místo ve městě. Bavilo mě pokaždé zkoušet, jestli strmý kopec k nim vyjedu, ale moje staré kolo z bazaru za poloviční cenu bez převodů nemělo šanci. Tony odběhl do garáže a já se zatím posadila na lavičku před domem. Věděla jsem, že bude hodinu vybírat, které kolo si má dnes vzít.

Ze dveří vyšla paní Stark a široce se na mě usmála.

„Ahoj Rosie." Pozdravila mě. „Dáš si limonádu?"

„Ne, děkuju." Usmála jsem se na ni a netrpělivě čekala, než Tony vyjede se svým zazobaneckým kolem z garáže.

Já byla z těch chudších vrstev, můj táta byl zaměstnanec ve zdejší automobilce a máma pracovala jako servírka v malé kavárně na rohu Deváté a Market street. Přesto byl můj nejlepší kamarád kluk, jehož rodiče investovali bez mrknutí oka do jaderných raket. Znali jsme se už odmalička.

Konečně vyjel z garáže. Postavil kolo na stojánek vedle toho mého a objal mě.

„Čau Rose."

„Ahoj. Jak bylo v Sydney?" Zeptala jsem se ho na jeho dvou týdenní dovolenou, i když bych to radši nevytahovala. Pokaždé když odjel, se můj svět smrsknul na náš malý dům ve městě a bylo mi, jako by mi ze života zmizely všechny barvy.

„Hrozně. Ani jsem si to neužil, táta pořád chodil na nějaký obchodní jednání nebo co. A s mámou není řeč nikdy. Hrozně se mi po tobě stýskalo."

Usmála jsem se na něj. „Mně po tobě taky. Dáš si zmrzku?"

„Jo, ale platím." Věděl, že na tom s penězi nejsme zrovna nejlíp, a tak se mi všemožně snažil pomoct. Byť jen tím, že mi platil zmrzlinu. Tím mi spíš ale škodil, připadala jsem si hrozně. Dneska jsem se s ním ale nechtěla hádat, viděla jsem ho poprvé po dvou týdnech, a tak jsem jen přikývla.

Nejlepší zmrzlina - a to bylo všem ve městě známé - byla ta u Bernarda. Chodili jsme tam už odmalička. Tony si dal jako vždy čokoládovou s duhovým sypáním a já si dala pistáciovou. Ta zmrzlina byla tak hustá, že vám nikdy netekla a bylo v ní tolik smetany, že jste z toho snad cítili i její vůni.

Večer jsme šli k řece. Sedli jsme si na trávu a popíjeli colu.

„Rosie?" Začal najednou a nervózně si hrál s lemem trička.

„Jo?" Opáčila jsem a položila mu hlavu na rameno.

„Zítra zase odjíždíme." Řekl mi smutně.

Píchlo mě u srdce. „Na jak dlouho?" Zeptala jsem se opatrně.

Chytil mě za ruku. „Navždycky. Táta chce mít firmu pod kontrolou, navíc chce, abych začal chodit na prestižní školu."

Nějakou dobu už jsem to čekala, ale když to teď řekl a udělal z toho skutečnost, stejně to nebolelo o nic méně.

Oči se mi okamžitě zalily slzami. „To přece nejde!" Vykřikla jsem. „Nemůžeš mě opustit!"

„Já se s ním hádal, snažil jsem se ho přemluvit, ale víš jakej je. Když si něco usmyslí, je jako mezek."

Sevřel mě do svého objetí, abych se trochu uklidnila. „Budu ti psát." Slíbil mi. „Vždycky, když to půjde, budu psát."

„Ale nebudeš tu!" Zamumlala jsem mu do ramene.

„To...budu tě navštěvovat, nějak to půjde."

„A můžeš to slíbit?"

„Rosie, podívej se na mě."

Zvedl mi jemně bradu a přinutil mě, abych se mu koukla do jeho tmavých očí. Do čela mu spadal pramen černých vlasů, které by potřebovaly ostříhat. Pak mi palcem setřel slzy z tváří.

„Přijedu, i kdyby mi to zakázal. Kašlu na něj, kašlu na firmu, kašlu na všechno. Budu za tebou jezdit, slibuju. Dobře?"

Přikývla jsem. „Jo."