"Nairo! Na školním pozemku se nekouří!" vyjekla na mě učitelka na zemák a vyrazila mi cigáro z úst. Naštvaně jsem přimhouřila oči a rozešla se směrem k hlavním dveřím školy. "Vypadni, ty šňupko! Nikdo tě tu nechce!" řvali na mě moji milí spolužáci. Sebekontrola. To je to jediné co můžu udělat,kdybych je zbila tak bych měla jen problémy. Otáčím se na podpatku a zapluju do lavice. "Dneska se zkouší u tabule .. Marceli, půjdeš tam zase dobrovolně, ty šprte zasranej?!" Slyšela jsem jak třídní borečci opět šikanují Marcela, roztomilého klučinu a vyčesanými vlasy, brýlemi, samími jedničkami. Byla jsem do něj zabouchlá už asi rok, ale kdo by chtěl takovou chudinku jako jsem já ? Bylo to jasný.Neměla jsem u něj šanci. Navíc, proč by měl být s člověkem jako já? Kouřím,moje nejlepší známka je 4 a chlastám kdykoliv mám volnou chvíli...On je můj pravý opak.Vždyť se hnusím sama sobě. "Jste vážně trapný! Šikanovat ho jenom kvůli tomu, že má samý jedničky? Ubohost! Nechte ho bejt, nebo budete mít co dělat se mnou!" Nevím kde se ve mně ta odvaha vzala. Prostě jsem se ho zastala, byla to moje osudová chyba. Než jsem se nadála byla jsem přimáčknutá ke zdi ,cítila jsem jak mi křuplo tím nárazem v zádech. Schytala jsem pěstí do obličeje.Pak jsem se sesunula po zdi na zem a chytla si obličej.Ano tohle mám za to že se za někoho postavím. "Ještě jednou, se toho debila zastaneš, tak si mě nepřej," jemně mi pošeptal do ucha a odešel se svoji partou. "Jsi v pořádku?" sklonil se ke mně Marcel "Jo, nic to není." snažila jsem se postavit, nešlo to. "Já ti pomůžu, a děkuju." Chytl mě za ruku, zakoukala jsem se mu do očí, měl je zelené s nádechem modré. Měla jsem chuť ho před všema políbit, ale radši jsem sklopila pohled, poděkovala a opět si sedla do lavice. Celou hodinu jsem nevnímala.Jen jsem myslela na ty jeho oči ve kterých bych se tak ráda ztrácela,ty oči do kterých bych se dívala než bych usla a hned jak bych se probudila.Myslela jsem na jeho dokonalý úsměv a na ten pocit který jsem cítila v podbřišku když se usmál.Ten pocit který jsem cítila poprv- ''Nairo dávej pozor!'' Vyrušila mě učitelka z proudění mých myšlenek. Po škole jsem šla na oběd.Ano každý den musím pozřít něco na způsob 'bramborové' kaše z pytlíku nebo kuřecí maso u kterého mám podezření že kuřecí opravdu není.Možná mýval,co já vím.Jako vždy jsem si s tácem plného jídla sedla k prázdnému stolu,vždy tam sedím sama,vyhovuje mi to.Nakrojila jsem kousek masa a vložila ho do úst.Se znechucením jsem sousto spolkla a hodila příbor do talíře.Jak tohle může někdo jíst?! Takovej blaf. Když jsem si přišoupla blíž něco jako dezert-jedinou poživatelnou věc z dnešního výběru,zaregistrovala jsem někoho jak odsunul židli od stolu kde jsem seděla.Zvedla jsem pohled na v tu chvíli jsem cítila že se mi žene červená barva do tváří.Marcel. "Ahoj, doufám že nevadí, když jsem si přisednul," řekl a s úsměvem se na mě podíval. "Ne, naopak jsem ráda." Úsměv jsem mu oplatila "Ještě nikdy jsem tě neviděl se smát," řekl a lehce se ušklíbl. "Úsměv ti moc sluší." Podrbal se na zátylku. V tu chvíli jsem musela být červená jak rajče. "Děkuju," špitla jsem "Doufám, že se budeš usmívat častěji," řekl a pustil se do dezertu. "Kéž by to šlo," zašeptala jsem a doufala, že nic neslyšel. ''Říkala jsi něco, Nairo?'' řekl ustaraně. ''Já...Ne,' 'řekla jsem a sklopila pohled.Nechtěla jsem o tom mluvit.Nechtěla jsem mluvit o tom proč se neusmívám.Už jsem nechtěla omývat to jak mě většina lidí zradila,nechtěla jsem opakovat to že po mojí změně..po tetováních..piersingách..Po tomhle se na mě všichni vykašlali.že prý nejsem stejná jako dřív.Ale proč? To je moje třináctá komnata. Za všechnu tu bolest z tetování schovávám tu vnitřní bolest. Po smrti matky oteč začal pít,a začal mě znásilňovat, ach mami, kdybys tady tak byla.Všechno by se to nestalo.Měla bych normální život,spoustu kamarádů,a nebyla bych taková jaká jsem.Zničená osudem která nelze ovládat.Nebo ano?
''Nairo?Vnímej trochu,'' řekl a zasmál se. Zahnala jsem všechny myšlenky a nenápadně si setřela slzu která se prodrala na povrch. Nemůžu mu to říct. Ne teď. Ne tady. Ne takhle. "Můžu tě o něco poprosit?" vyklouzlo ze mě. "Jasně! Jen povídej," řekl, usmál se a upřeně mě pozoroval. "Já .. chci být zase taková, jako dřív.''
