Kouzelné království

2.

Znovu se podíval na katalog. Proč to proboha poslali Annii? Proč tyhle společnosti pořád posílali zásilky, letáky, vzorky zdarma a kdoví co ještě lidem, kteří byli už po smrti a dávno pohřbeni? Byl to zásah do soukromí! Byla to urážka. Copak tyhle společnosti neupravují své seznamy? Nebo se jenom nechtějí vzdát svého zákazníka?
Potlačil svůj hněv a hořce a ironicky se zasmál. Možná by měl zavolat Andy Rooneymu. Ať o tom všem napíše.
Rozsvítil a přešel k baru, aby si udělal skotskou. Glenlivet s ledem a kapkou vody; všechno odměřil a trochu usrkl. Ani ne za dvě hodiny má být na schůzce s advokáty a Milesovi slíbil, že tentokrát přijde. Miles Bennet nebyl jenom jeho partner, ale od Anniiny smrti pravděpodobně jeho jediný opravdový přítel. Všichni ostatní nějak zmizeli, časem se ztratili. Páry se špatně míchaly se svobodnými; a většina jeho přátel byly páry. Sám nic pro oživení přátelství nedělal, většinu času trávil zabrán do své práce a do jeho tichého, nerušeného smutku. Koneckonců nebyl ani moc dobrým společníkem a jedině Miles měl tu trpělivost a vytrvalost , aby s ním zůstal.
Upil trochu whisky a odešel znovu k oknu. Světla velkoměsta na něj mrkala. Být sám není zas tak špatné, říkal si. Prostě to tak je. Zamračil se. V každém případě je to jeho způsob života. Dobrovolně si vybral, že zůstane sám. Mohl si najít spoustu nových přátel, mohl se znovu zapojit téměř do každé společnosti ve městě. Měl všechny  nezbytné předpoklady. Byl pořád mladý a úspěšný, byl dokonce bohatý, pokud peníze něce znamenaly-a v tomto světě šlo o peníze vždycky. Ne, nemusel být sám.
Ale přesto byl, protože jeho problém spočíval v tom, že vlastně nikam nepatřil.
Chvíli o tom přemýšlel-nutil se na to myslet. Být sám nebyla jen jeho volba. Byla to téměř podmínka jeho žití. Vždycky měl pocit, že je outsider. To, že se stal právníkem ho naučilo se s tímto pocitem vyrovnat, dalo mu to místo v životě, dalo mu to zem, na které mohl pevně stát. Ale pocit, že nikam nepatří, pořád přetrvával, i když trochu ztratil na síle-taková otravující životní jistota. Ztráta Annie tomu dala jen nový život, zvýraznila pomíjivost všech pout, kterými byl svázán. Často přemýšlel, jestli se ostatní cítí jako on. Předpokládal, že ano. Říkal si, že každý musí do jisté míry cítit stejné vykořenění. Ale asi ne tak silně jako on. Nikdy ne tak silně.