Dívka mých snů

1.

Jak může být někdo tak dokonalý ? Honilo se mi hlavou zatímco jsem se dívala na tu nejkrásnější holku, kterou jsem kdy potkala. Má úžasné modré oči a tmavě blonďaté vlasy, které ji sahají něco málo pod ramena. Sedí ve třetí lavici u okna, takže na ní mám krásný výhled, jelikož já sedím v poslední lavici uprostřed. Zrovna si nenápadně pod lavicí hrála s telefonem a něčemu se potichu smála. Má tak nádherný úsměv  ....

„Alex! Haló, slyšíte mě ?" ozvalo se někde v dálce. „ Promiňte, co jste říkala ?" odpověděla jsem hned poté, co mi došlo, že sedím ve škole a učitelka na mne mluví. „ Ptám se, jestli víte rovnici kmitání". Ach jo, zase ta blbá fyzika, copak mě nemůže nechat být ? „Noo, y= ... hmm ... " Celá třída se na mne dívala, dokonce i ONA. Začala jsem být dost nervózní. Jen doufám, že se nezačnu zase červenat, tak jako vždy. „Takže vidím, že nevíte, máte za pět." „Ne. Prosím, omlouvám se". „Máte se připravovat a dávat pozor, nejsem tu jen tak pro legraci. A příště, jakmile uvidím, že jste zase duchem nepřítomná, tak si vás vyzkouším! A Emily, vy mi sem laskavě dejte ten telefon a nemyslete si, že vás nevidím. Tohle je naposledy, jinak vás čeká to samé, co Alex!" Emily se zvedla ze židle a pomalým krokem šla odevzdat  telefon učitelce na stůl. Musela jsem  se pousmát nad jejím otráveným obličejem, který udělala cestou zpátky. Všichni učitelé jsou stejní. Kdo má pořád dokola poslouchat ty jejich  připomínky a rady. Copak se můžu na něco soustředit, když je v mé přítomnosti ONA ?

Konečně přišel konec hodiny. Sbalila jsem si věci a zrovna když jsem vycházela ze dveří, srazila jsem se se svou nejlepší kamarádkou. „ Ahoj Lauro, no kde jsi byla ? Jak je možné, že jsi si nechala ujít tak zábavnou hodinu fyziky ?" Zeptala jsem se se smíchem. „Alex, nebudeš věřit koho jsem právě potkala před školou. Pamatuješ si toho krásného kluka z béčka ? Tak si představ, že se mnou promluvil. Chápeš to, se MNOU. A co je ještě lepší, mluvili jsme spolu celou hodinu a on mě pozval na rande. ÁÁÁ, já mám takovou radost !!" Docela mne to překvapilo, my dvě jsme totiž nepatřily mezi oblíbené. Vlastně jsme byly pro většinu lidí tak trochu neviditelné, pokud zrovna něco nepotřebovali. Možná proto jsme se s Laurou skamarádili hned minulý rok v prváku. Tak nějak k sobě patříme. „ Vážně, a co ti říkal ?" Řekla jsem naoko s údivem a dělala, že poslouchám. Znám Lauru a vím, že je schopná o tom klukovi mluvit celý den.  A měla jsem pravdu.

Konečně zvonění na konec poslední hodiny. Seběhla jsem společně s Laurou schody naší čtyřpatrové střední školy a zašla do šaten ke skříňce, kde jsem odložila několik zbytečných učebnic, nazula si boty a počkala na Lauru, které to jako obvykle trvalo neskutečně dlouho.

„Jsou teprve tři hodiny, nechceš ještě někam zajít ?" zeptala se Laura před školou. „Jasně, co třeba ta čínská restaurace asi pět zastávek odtud ? Umírám hlady". Celý prvák jsem mámě opakovala, že na školní obědy určitě chodit nechci. Jenže každý odpoledne si nadávám, proč jsem si je jen nenechala zaplatit. „Néé, čínu nejím !" řekla Laura s úšklebkem. Má pravdu, říkala mi to už tolikrát a já pořád zapomínám. Dalších deset minut jsme strávily tím, že jsme přemýšlely, kam tedy vůbec půjdeme. Nakonec jsme se obě shodly na tom nejnezdravějším. Rychlém občerstvení. 

„Alex, už jsi přemýšlela, jestli pojedeš na ten školní výlet? Já bych jela ráda, ale bez tebe do toho nejdu!" Řekla Laura s plnou pusou. Jasně že jsem o tom přemýšlela, jela bych ráda. Jen abych Emily mohla vidět. Ale k čemu to je, když si mne ani nevšimne. „ Jo, přemýšlela jsem a zatím ještě nevím. Dám ti vědět zítra, stejně je ještě spousta času."  Laura o tom, že se mi Emily líbí neví vůbec nic. Vlastně jsem nikomu neřekla, že se mi líbí holky. Sama jsem se tomu divila a dlouho si to nechtěla přiznat. Teď mám jen strach, jak na to bude reagovat okolí a rodiče, až jim to jednou budu muset říct. „ No dobře, ale určitě."  Probraly jsme ještě spoustu věcí ohledně školy, výletu i toho kluka, který ji pozval na rande.

Zrovna jsem dojídala poslední kousek, když Laura už stála skoro u dveří. Ve všem je poslední, ale jak jde o jídlo, je jako profesionální závodník v pojídání hamburgerů. Zasmála jsem se jí a šla za ní. Spolu jsme pokračovaly na tramvajovou zastávku. Obě bydlíme od školy kousek, takže jsem přijela domů za chvilku. Jen co jsem otevřela  dveře, srazila jsem se s mámou. „ Ahoj, co ve škole ?" Nejblbější otázka co znám, kdy už sakra  máma pochopí, že je otravné ptát se na to každý den. „ Ale jo, fajn. Nic nového." Pětku z fyziky jsem raději zatajila. Odešla jsem do svého pokoje, ve kterém se cítím nejlíp, pustila jsem si hudbu do sluchátek a přemýšlela.

Jako vždy se nakonec mé myšlenky stočily k Emily. Už skoro dva roky o ní takhle přemýšlím a ještě jsem s ní ani pořádně nemluvila. Měla bych s tím vážně přestat ! Nakonec jsem usnula, aniž bych se stihla převléknout nebo si připravit věci do školy ...