Cesta do školy

358 22 0
                                    


Celý následující měsíc přemlouváme rodiče, aby nás pustili do Křišťálové školy magie. U nás to je jednoduší v tom smyslu, že jim stačí vyzradit, že to byl můj sen studovat na této škole. Mě a Jindru tedy pouštějí. Nakonec rodiče pustí i ostatní. Jen s podmínkou, že se budou učit.

Je poslední den v roce večer. Zbývá jen pár hodin do půlnoci. Všichni jsme u mě v pokoji. Všichni tu mají své věci, já i Jindra máme už věci zabalené. Celou dobu si povídáme s bohy a učíme se různé věci od Athény s Hérou a Artemis s Démétér.

„Zítra už budeme ve škole," poznamenám z ničeho nic.

„To jo, už abychom tam byli," prohlásí Aneta.

„Stejně nikdo z nás nebude spát, jak jsme natěšený," přidá se Lukáš.

„To teda, já jsem jak na trní," přikývne Jana.

„Co myslíte, jaké to tam bude?" zeptá se zasněně Anička.

„Mamka říkala, že je to křišťálový zámek," informuji je.

„My budeme bydlet na zámku?" ptá se Krutoslav nadšeně.

„Asi jo," kývnu hlavou.

„To bude paráda," zasní se Jana.

Další dvě hodiny si povídáme o škole, a jaké to tam asi bude.

Je půlnoc a na obloze září ohňostroje. Koukáme se z okna a každý z nás si dává nějaké předsevzetí a v hloubi duše vyslovuje jediné přání.

„Tenhle rok se stanu mistryní světa v mažoretkách," říkám já a přeju si, abych mohla dokonce školy zůstat neodhalená.

„Už nebudu říkat sprostá slova," přidá se vedle mě Anet.

„V životě si nezapálím ani jednu cigaretu a neokusím drogy," hovoří Krutoslav.

„Napíši nejlepší knihu na světě," rozhodne se Lukáš.

„Stanu se nejlepší malířkou," slíbí si Jana.

„Budu nejlepší zdravotnice," řekne Anička.

„Pomstím smrt svých rodičů a pomstím se Sinkorovi, za uvěznění Rema," poví pevně Jindra.

S posledním slovem se kolem nás zvedne magie a všichni usneme pokojným spánkem.

Další den míříme na nádraží v osm hodin. Na nádraží je velký chaos, ale postavu v bílém hábitu vidíme hned. Po delším prohlédnutí, zjišťujeme, že je to žena. Přicházíme tedy k ní.

„Dobrý den," pozdravíme hned, jakmile k ní přijdeme.

„Dobrý," řekne a všechny si nás prohlédne. Mě si prohlíží nejdéle a nakonec řekne: „Slečno Kopecká, je mi velkou ctí vás poznat a osobně vás dopravit do školy. Mé jméno je Selena Hortenzie, jsem zástupkyně ředitele a vyučuji na škole společenské tance a mažoretky." Přitom je v jemném pukrleti.

„I mě těší, že vás poznávám madam," menší pukrle jí oplácím.

Zástupkyně nás vede k čistě bílému autobusu. V autobusu nejsou normální sedačky. Jsou tam větší kóje a my si zabíráme jednu.

Naproti naší sedí dalších osm studentů. Všichni si nás se zájmem prohlíží.

„Slečno, zde se už můžete odkrýt. Nikdo vás nikomu nepráskne, toho se bát nemusíte," přijde ke mně madam Hortenzie. Děcka z druhé kóje na ní hledí trochu nechápavě, ale já jen jemně přikývnu a nechám svým tělem kolovat magii pro změnu.

Během vteřiny na mém místě nesedí jedenáctiletá dívka, nýbrž jen sedmiletá.

„Vždyť je moc malá, aby chodila do školy," ozve se kluk z oné kóje.

„To si jen myslíš. Svými znalostmi zde převyšuje vás všechny," zastane se mě Jindra.

„Jak asi. Vždyť ještě nemohla chodit do žádné školy magie," uchechtne se kluk.

„Jak myslíš, vyzívám tě na souboj, pro změření sil," prohlásím pevně.

„Výzvu přijímám," ušklíbne se a vyjde na chodbičku.

Já ho následuji a vstoupám si to základní pozice.

„Kde máš hůlku, či hůl?" vybafne na mě.

„Já to nepotřebuji," odvětím.

„Jak myslíš," pokrčí rameny a sám si připraví hůlku.

Na nic nečekám a pošlu kouzlo na odhození. On ho vykryje a pošle své vlastní kouzlo.

„Novela kontros," zakřičí. Z jeho hůlky vyletí světle šedý paprsek s nádechem modré.

„Ilida," šeptnu a rukou opíši kruh. Kolem mě se vytvoří bílý štít a pohltí kouzlo do sebe. Z levé ruky mi vytryskne proud vody a letí na něj.

On mávne složitě hůlkou a objeví se před ním ohnivý štít. Voda však jím projde a zmáčí ho.

Jednoduše fouknu a je promrzlí na kost.

„P-p-p-pr-prá-právě s-s-sis u-u-udě-udělala n-n-ne-nepří-nepřítele," třesou se mu zuby zimou.

„No jo, jsi v pořadí," mávnu nad tím rukou a sedám si zpět na své místo.

„Nikdo si s tebou nemůže zahrávat, naše malá upírko," rozcuchá mě Jindra a já se zakřením.

„Kdy ses naposledy napila?" zeptá se mě Aneta.

„No vidíš. To bylo asi v jedenáct večer," plácnu se do čela a z batohu vytahuji jednu flašku a její obsah házím do sebe.

„Co je lepší? Lidská nebo božská?" ptá se mě Jana.

„Božská. Chutná dvakrát líp než lidská," usměju se.

Cesta do školy trvá dvě hodiny s občasnými zastávkami pro další studenty. Během cesty vypiju další dvě flašky.

„Prosíme všechny studenty prvního ročníku, aby se připravili, za chvíli budeme ve škole," ozve se hlas zástupkyně.

Všichni si oblékáme zpátky své zimní bundy a stoupáme si ke dveřím. Řadíme se tam do dvojic. Já jsem ve dvojici s blondýnkou.

„Co tady děláš maličká?" ptá se mě.

„Nastupuji do školy. Správně jsem měla chodit do živlové akademie, ale odtamtud jsem zdrhla a přijali mě sem," pokrčím rameny.

„Ty jsi zdrhla ze školy?" nevěří vlastním uším.

„No jo. Byla jsem tam nejmladší a všichni si na mě dovolovali. Navíc všichni se mnou kamarádili jen kvůli tomu, že jsem potomek hlavní zakladatelky akademie. Už kvůli tomu jsem nesměla do druhé akademie temné živlové magie pro mé prokletí upírky," povím ji.

„Ach. Já jsem taky upírka. Mé jméno je Sibyla Kora," představí se dívka.

„Elizabeth Hana Kopecká, těší mě," usměju se na ní.

„Ty jsi největší čarodějka všech dob. I Merlin nebyl tak mocný," prohlásí Sibyla.

„To mi říkají všichni, ale já se necítím nijak výjimečná. Umím ovládat živly z obou stran. Jak z té světlé, tak z té tmavé. K tomu mi dopomáhá to mé prokletí," řeknu.

Autobus zastaví a my vystoupíme na plácek před obrovský křišťálový zámek. Ze všech stran se ozývají unešené výdechy. Mě to ani moc nepřekvapí. Ano škola je nádherná, ale na akademii nemá. Tohle je renesanční zámek a akademie je řecký chrám, který je poslední svého druhu.


Prvotní upírkaKde žijí příběhy. Začni objevovat