Until Dawn

2. Temnota (Část 5.)

Matt

Pozemky blízko chaty Washingtonů

22:51

"Haló! Země volá Matta! Jdeš se mou teda pro tu tašku?" zaslechl jsem Emily a přestal si prohlížet chatu.

Je zvlášní, že se vůbec nezměnila. Za ten rok je pořád stejná. A teď myslím chatu...ne Emily. I když i ona je vlastně pořád ta stejná Emily jako před rokem.

"Jo. Jo, už jdu," odpověděl jsem a vydal se za ní.

Všude kolem nás byl sníh. Je sice jasné, že za tu hodinu pravděpodobně nezmizel, ale nečekal jsem, že si na něj tentokrát Em nebude stěžovat.

"Co máš za problém?" zeptala se po chvíli.

"Cože?" pozvedl jsem obočí.

"Nikdy jsem tě neviděla tak...agresivního," řekla a já si uvědomil, že asi myslí na to, jak jsem se pokusil zabít Mika.

"Mike se choval jako debil," oznámil jsem jí a ona jen pokrčila rameny.

Došli jsme k menší brance a já ji otevřel a počkal až Emily projde.

"Můžete jít, slečno," usmál jsem se a poklonil se.

"Děkuji, pane," zasmála se.

Rozhlédl jsem se kolem. Byli jsme u toho přístřešku, kde jsem se po tom roce viděl s Ashley. U toho přístřešku s TÍM dalekohledem, kterým jsem viděl Emily s Mikem.

"Hej, Em?" oslovil jsem ji.

"Jo?" pohlédla na mě.

Ale teď asi není nejvhodnější moment na mluvení o Mikovi.

"Myslím, že tento víkend bychom měli začít znovu," sdělil jsem jí svůj návrh, "Právě teď. S čistým štítem. Žádné hádky. Žádný Mike. Žádná Jess. Prostě si budeme bavit jen spolu v této krásné přírodě," řekl jsem a mávl rukou kolem.

"Oh...ty myslíš jako přírodně?" pousmála se.

"Správně," potvrdil jsem.

"Tak to souhlasím," odpověděla s úsměvem a pokračovala v cestě.

Šli jsme dál po cestě a najednou se přímo nad námi rozsvítila jedna z lamp. Světlo svítilo jen na nás dva. Celý les byl stále temný.

"Dobře! Fajn," řekl jsem téměř neslyšně.

Naposledy jsem se rozhlédl kolem a pak se vydal za Emily, která se světlo pravděpodobně rozhodla ignorovat. 

Sešli jsme menší schůdky a následně se objevili na křižovatce. Cesta rovně vedla k malé železné brance a cesta doprava zabočovala hlouběji do lesa. Emily se bez zaváhání vydala doprava.

"Hej! Pojď tudy," přikázala mi, když si uvědomila, že ji nenásleduji.

"Snažíš se mě dostat někam do soukromí?" zeptal jsem se.

"Proč to nejdeš zjistit?" pousmála se.

"Matte...?" oslovila mě po chvíli.

"Jo?" pohlédl jsem na ni.

"Díky, že mi pomáháš najít mou tašku... Vím, že někdy jsem celkem protivná a náročná, když jde o moje věci," řekla upřímně.

"Bez problému, zlato. Jen si musíš pamatovat, že jsem víc než jen hubenej, průměrnej stroj na nošení zavazadel," odpověděl jsem vážně.