Síla Podkov

Jak koně myslí? To je otázka opředená tajemstvím. Kůň je nesmírně oddané zvíře, jak daleko by však zašel pro spokojenost svého majitele? Každý kůň je jedinečný, má jinou sebedůvěru a myšlení, které se může až nápadně podobat lidskému. Tento příběh nám poodkryje detaily zvířecí duše, která byla jiná než ostatní.
"No tak, no tak, Rolfe!"Rolf nechápavě hleděl na koně, ale co již ohlávku měli. Ale on ji nechtěl, nepotřeboval. Chtěl být volný, nespoutaný... Jen tak cválat krajinou. Cválal rád, dopřával si tak svobodu, po které velmi toužil a navíc mu to mimořádně šlo. Toho si začínal všímat Rolfův majitel, spatřil v něm mimořádně nadaného koně, a tak na něj při lekcích kladl větší nároky. Začal si uvědomovat, že s takovým koněm se může obohatit o slušnou finanční rezervu. Rolf pro něj neznamenal JEN koně.
Uplynulo sotva půl roku a Rolfa čekal jeho první cvalový dostih. Nevěděl, co ho čeká, byl plný strachu. Bál se konkurence, tak strašně se bál. Kdykoliv se podíval do očí svého majitele, viděl naději a očekávání, měl ho rád a on věděl, že nesmí zklamat.
Jakmile dorazili na místo, Rolf pocítil křeč v zátylku, na takový rozruch nebyl zvyklý a až doposud považoval za vrchol vzrušení žvýkání mrkve.
" Honem, Rolfe! Do startovacího boxu!" Všechno se to odehrálo tak rychle: byl v boxu a najednou cválá, nevědel, jestli si je jistý, co vlastně dělá a proč. Soustřeďoval se na poslední pozici. Prozatím. Jeho vůle mu však velela nevzdávat se.
Ačkoli běžel křečovitě a bez obvyklé ladnosti, všude kolem se ozývalo skandování. Nevěděl, zdali patří jemu, avšak dodalo mu sílu. Necítil euforii, spíše záplavu testosteronu. Byl ohromně nabuzený a vyhecovaný.
Nepřemýšlel, nevnímal okolí... Předběhl dva koně. - Řítil se do cílové rovinky jako druhý.
Rolf doběhl. Pociťoval rozpaky: netoužil po vítězství, chtěl se jen zavděčit těm, co v něj věří. I přesto však jeho unavené a zmatené tělo ovládla úleva. Bylo po všem.

To však netušil, že ho sotva za čtrnáct dní čeká další závod.

Jakmile spatřil dostihový ovál, sevřelo se mu hrdlo. Byl nervóznější než minule, paradoxně možná proto, že již věděl, co ho čeká. Vyhřebelcovat ho či dát mu udidlo představovalo opravdu velký problém. Jeho bolest v zátylku se zvyšovala, cukalo mu v lícním oblouku, řehtal při pohledu na ostatní koně... Ozval se výstřel. Rolf ještě netušil, že se onen okamžik stane jeho rutinou: jednotvární lidé, koně, prostředí... Celý okolní svět splýval dohromady. Neviděl hranice, nechtěl je vidět. Jen posouvat dál. Neustále.
Rolf vbíhal do druhého kola a v zatáčce předběhl velkého favorita plavého hřebce Themase. Diváci se bouřili, křičeli, mávali rukama, ale on je nevnímal. Běžel pro vítězství, ačkoli on sám po něm netoužil. Věděl, že nesmí zklamat. Sám sebe.

Rolf se začal stranit ostatních koní. Nepovažoval je za členy stáda, nýbrž konkurenci. Neustále myslel na to, že by mohli být lepší než on. Bál se. Byl nervózní a povětšinu času se držel v ústraní.

Rolfa čekala cesta plná ostrých trnů. Závodění mu vlezlo do hlavy tak, že nedokázal myslet na nic jiného. Pochvaly začal považovat za životní nezbytnost.

Už nežil. Jen existoval- pro úspěch.

Pro Rolfa byl každý den jedno velké utrpení Závodění nesnášel a zároveň ho potřeboval. Neustálé kontrolování zdali není nikdo lepší než on ho doslova vysávalo za živa. Úspěch si vybíral svou daň.
Rolfa čekal jubilejní stý závod a už teď měl výdělky, o kterých by si mohl leckterý člověk i kůň nechat jen zdát.
Právě onen den byl v mysli jezdecké dvojice zlomový. Rolf přeběhl svoji stou cílovou čáru. Šestý.
Rolfova majitele se zmocnil vztek. Nechápal nic z toho, co se stalo. Neudělal žádnou chybu. On ne. Musela to být chyba toho zvířete. Nesmýšel sebekriticky, cítil se ukřivděný a zklamaný- z Rolfovy strany. Nastala chvíle, jež se Rolf tolik obával.

Následující den pršelo a byla zatažená obloha. Pohublý Rolf stál v koutě boxu a snažil se nalhat si, proč jen se to včera stalo. Proč jen byl šestý? Nepřemýšlel, co bude dál, neuměl to a ani nechěl. Nejedl ani nepil, byla z něj jen stojící troska.

Majitel přišel k Rolfovi a pohladil ho po kostnatém hřbetě. Nabídl mu mrkev, kterou tolik miloval. Rolf jen sklopil hlavu. "Rolfe, no tak, vzpamatuj se." Ukápla mu slza, tak dlouho přehlížel Rolfovo utrpení. "Už to nejde. Mám strach-" majitel hlasitě vydechl. "Že tě ztratím!"

Připravil box, do kterého bez Rolfova odporu umístil. Necítil nic než zmatek a strach. Až teď si vlastně uvědomil, jak moc má Rolfa rád. Už mu nezáleželo na jeho výdělku ani kariéře, chtěl jen zachránit Rolfovu nemocnou duši.
Rozjeli se k nejbližšímu veterináři.

Veterinář majiteli sdělil, že si Rolfa budou muset na klinice pár dní nechat. Zároveň však pravil, že je pravděpodobně mimo ohrožení života, což jej aspoň z části uklidnilo. Čekala ho ještě jedna informace, na níž ani v nejmenším nebyl připraven: bude čelit soudnímu stíhání za zanedbání péče o zvíře. Majitel polkl. V danou chvíli neměl slov.

Za pár týdnu se konalo soudní jednání, které trvalo bezmála dvě hodiny. Probíraly se zde fotografické dokumentace teorie a fakta. Majitel necítil nic než lhostejnost. Nejspíše poprvé začal zpytovat svědomí. Nebránil se. Byl otevřen ranám osudu.
Verdikt soudu zněl: " Z důvodu nedostatečné materiální dokumantace a fakt není obžalovaný shledán vinným." Majitel nepociťoval radost ani úlevu. Možná byl jen příliš otupělý, ale i přes svou tvrdou povahu věděl, že ho až do konce života bude hryzat svědomí. Poddával se mu, věděl, že nemá smysl se bránit. Byl si vědom lidské hlouposti a ctil spravedlnost.

A co se dělo s Rolfem? Až do konce života musel žít izolován od ostaních koní a nebyl schopen začlenit se do stáda. Za to si vybudoval velmi silné pouto ke svému majiteli, který své ambice zcela potlačil, jeho hlavní prioritou byla Rolfova spokojenost.
Rolf už nikdy nemohl normálně cválat, frustrovalo ho to. Stal se z něj kůň, který vozil děti na vyjížďky a užíval si tak mnoho ladných koňských pohybů.

Rolfův život od základů změnil a možná si začal sám sebe víc vážit. Ačkoli byl Rolf na koně velice inteligentní, nutno dodat, že se koňské myšlení v zásadě liší od lidského. I na koně však působí shon i tempo dnešního světa a na to bychom měli myslet.