Just a baby...

4. kapitola Pohled Nialla

Po příchodu domů na mě čekala živá bomba. V mém... Anniiném bytě to vypadalo jak po výbuchu. Všude se válelo oblečení a nejhorší na tom bylo, že všechno bylo mé. Šel jsem za hlukem, který vycházel z kuchyně. Našel jsem tam Ashtona a Luka, jak něco plánují.

"Může mi jeden z vás vysvětlit, co se tady děje? Proč to tu vypadá jako po výbuchu? Proč je všechno moje oblečení všude jinde, než má být a to v mojí skříni?"

Luke a Ash se na mě polekaně podívali, jako by si ani nevšimli, že už jsem dorazil. Podívali se na sebe, jako kdyby se pohledem domlouvali, co mi můžou říct a co ne. Slova se ujmul Luke.

"Víš Nialle... S Ashem a klukama jsem se shodli, že tohle pro tebe není nejlepší prostředí. Brácho my chápeme, jak je to pro tebe těžké, ale tím že se budeš užírat, si moc nepomůžeš. Ani ty, ani ostatní. No a  nás napadlo, jestli by jste si nechtěli udělat výlet. Mluvil jsem o tom s Louim a ten neměl nic proti. Strávíte pár dnů stejně, jako po seznámení v x-factoru. Vyříkat si mezi sebou všechno, co jste neřekli. Víme, že bez Zayna to bude divný ale musíte se posunout dál. Musíte být schopní spolu spolupracovat."

Podíval jsem se na něj a nevěděl jsem, co odpovědět. Musel jsem uznat, že jsme už moc jako kapela nevypadali. Měli jsme mezi sebou tajnosti, které nás rozdělovali a drželi uzavřené v sobě. I bez Zayna jsme se museli naučit žít. Myslím, že to pro nás bude dobré. Navíc, aspoň vypadneme z Londýna.

"Fajn, přemluvili jste mě. Kdy vyrážíme? A opovažte se tu něco provést, když tu nebudu. Rád bych tu ještě bydlel i poté, co se vrátím."

Skoro celou noc jsem probírali detaily cesty. K diskuzi jsme zavolali i Liamovi, aby přišel na jiné myšlenky než na telefonát se Sarah. Dokázal jsem ho přemluvit i k tomu, aby si upřímně promluvil s Harrym. Myslím si, že i on má právo vědět, co se dělo. I pro mě bylo težké mu neříct, co se celou dobu dělo. Nemůžu to už před nim skrývat. Jsme jako bratři a myslím, že se i přes tohle přeneseme. Sice to bude těžké, ale my se přes to dostaneme. Musíme se přes to dostat. Jsme přeci jedna rodina.

"O nás se neboj. My se tu o sebe postaráme a nic se nestane. Nemusíš se vůbec bát o to, že by se tu něco stalo. Víme jak ti na tom tady záleží."

S pomocí kluků jsem se sbalil celkem rychle, protože jsem se dozvěděl, že všechno je vlastně už dávno zařízené a domluvené. Čekalo se jen na mě. Zřejmě se báli mi o tom říct. Rozloučil jsem se s klukama a vydal jsem se dolů k autu, kde už na nás čekal zbytek kapely. Jeli jsme bez ochranky, bez Andyho, jen my čtyři. Naše věci se sem pomalu nevešly. Posadil jsem se dopředu vedle Louiho. Věděl jsem, že cesta bude ještě dlouhá. Opřel jsem si nohy o palubku, hlavu o sklo a vytáhnul jsem zápisník, který se stal již mým věrným průvodcem. Některé listy už byly uvolněné a vypadávaly, některé věci tu byly jen založené, další listy byly vloženy, protože mi už docházelo místo. Začal jsem přemýšlet, co se stane, až mi dojde místo. Co pak budu dělat? Bude to znamenat, že bych se měl vzdát naděje, že se Annie vrátí? Bude to znamení, že už na ni mám přestat myslet? Nemohu na ni jen tak zapomenout. Nepůjde to. I když se všichni snaží sebevíc, není jednoduché na někoho zapomenout. Ne na ni. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji poprvé spatřil v davu fanynek.

******

Podepisovali jsme se zástupům fanynek. Byli jsme v zemi, o které jsem doteď neslyšel. Na všechny jsem se usmíval, podepisoval se, nechával jsem se fotit. Bylo to pokaždé stejné. Po očku jsem se podíval vedle na Liama a všiml jsem si, že má stejnej výraz jako já. Všechny mi přišly jiné ale zároveň stejné. Skoro každé se žačal třást hlas, když na někoho z nás poprosila o cokoliv. Najednou jsem nad sebou uslyšel hlas, který se ani trochu nezachvěl. Vzhlédl jsem a nad sebou jsem uviděl plachou dívku, která se to na sobě snažila nedat znát. Zastrčila si pramínek vlasů za ucho a zopakoval svoji otázku.