STILL HUMAN

Chapter 5 + trailer

V první řadě chci neskutečně moc poděkovat street69 za úžasný trailer k tomuto příběhu. Upozorním jen na to, že časem tu možná přibudou další podobná videa. Berte ale tento trailer jako oficiální, zbytek budou už jen doplňková od ostatních autorů :) Chci STILL HUMAN obohatit těmito videi, jelikož se mi neskutečně líbí :) Teď si užijte další část příběhu :) -P

***

Ráno jsem se probudil a Elizabeth tu nebyla. Oh, jak překvapující. Ironicky jsem se zasmál sám pro sebe. Svým způsobem mě to naštvalo. Zvykl jsem si na její časté mizení, ale po včerejší noci jsem si myslel, že tu zůstane. Bohužel se tak nestalo, no nijak mě to nepřekvapuje. Pěstí jsem vrazil ránu do zdi. Byl jsem opravdu naštvaný. Proč to pořád dělá? Jaký má k tomu důvod? Beru ji jako opravdovou kamarádku. Jako jedinou v celém městě ji tak beru a ona si prostě kdykoli zmizí."Kurva!" Zaklel jsem, když jsem pěstí vrazil tak silně, že jsem si sedřel klouby do krve. Co budu celej víkend dělat, jestli se Elizabeth neobjeví?
"Neměl by si tak mluvit." Ozval se mě moc známý hlas. Elizabeth.
"Ty jsi neodešla?" Vykulil jsem na ni oči. Překvapilo mě to.
"Vlastně odešla. Pořád odcházím." Sklonila hlavu dolů. Její boty jsou teď asi mnohem zajímavější, než můj smutný obličej. Mám na ni tolik otázek, jen mi chybí odvaha se zeptat.
"Klidně se mě zeptej na cokoli, jsem připravená." Usmála se. Připravená na co? Na můj výslech? Dobře.
"Jak se jmenuješ Elizabeth? Celým jménem?"
"Elizabeth Anastasia Sherwood."
"Máš krásné jméno, Elizabeth. Další otázka. Máš mě ráda?"
"Ano." Její líce nabraly rudou barvu a moji tvář pokrýval obrovský úsměv. Moje srdce vesele tancovalo a moje mysl byla zaměřená pouze na její krásný obličej. Zkoumal jsem každý kousek její tváře.
"Smím se také na něco zeptat?"
"Samozřejmě." Přitakal jsem a čekal na její otázku.
"Jak zemřel tvůj bratr?" Prosím jen to ne. Prosím! Mé oči s zalily slzami, které neposedně začaly stékat po tvářích dolů.
"Jdi pryč Elizabeth." Zašeptal jsem. Nejspíš mě neslyšela, protože pořád stála na stejném místě. Opřená o dveře, jako vždy. Moje tělo ovládla zlost. Prudce jsem vstal a dvěma rychlými kroky jsem byl u ní. Rukami jsem se zapřel o dveře, tak, že sem ji svým tělem obklíčil. Neměla kam uhnout.
"Už nikdy se mě neptej na bratra. Je mrtvej! Rozumíš?!" Vykřičel jsem jí do obličeje a pěstí ještě vrazil do těch zatracených dveří. Elizabeth leknutím nadskočila a její mimika obličeje mi dokazovala, co jsem právě udělal a co za člověka jsem. BÁLA SE MĚ.
"Prosím.." Vzlykla a uslzenýma očima se na mě podívala. Ovšem jen na krátkou chvíli. Ustoupil jsem, věděl jsem, že jsem to totálně posral. Chtěla odejít, ale stihl jsem ji ještě před dalším zmizením chytit za její ruku. Za ledovou ruku.
"Omlouvám se Elizabeth, nemyslel jsem to tak. Jen nemám rád otázky ohledně bratra."
"Nesahej na mě."
"Elizabeth, prosím.." Pustil jsem. A ona zmizela. A já si to právoplatně zasloužil.
Celý den jsem pak nevylezl z pokoje. Nenáviděl jsem sám sebe. Ztratil jsem ji. Zapomněl jsem na školu, ten den jsem tam nešel. Seděl jsem na posteli a prohlížel jsem si bratrovy fotografie a vzpomínal.

/memories/

"Danny!" zakřičel jsem na svého bratra. Danny ke mě přiběhl v mé motorkářské kombinéze. Podal jsem mu svoji helmu. Měl za mě odjet krajský závod v motocrossu, protože já nemohl. Z minulého závodu jsem měl zlomená žebra a lehký otřes mozku. Rodiče mi zakázali jet. Chtěl jsem, opravdu moc jsem chtěl v ten den jet. Otřes mozku pro mě nebyl překážkou. Ale jelikož jsem potřeboval od mých rodičů peníze na novou motorku, poslechl jsem je a místo mě jel bratr. Častokrát jsem ho učil jezdit, aby byl jednou stejně dobrý jako já.
"Pamatuj, že nesmíš Granátovou zatáčku projet na plno, jinak dostaneš smyk a končíš. A nezapomeň, je po dešti, trať bude dost klouzat." Dal jsem mu kázání před startem.
Když závod začal, vypadalo vše jak má být. Závod byl na 8 kol. Danny si vedl dobře, až do 6 kola se držel na třetím místě, jenomže chtěl být první. Chtěl svůj první závod vyhrát. A pak se to stalo. Vyboural se a podle záchranářů nebyla žádná šance na přežití. Na místě mrtev. Pravděpodobně za to mohlo selhání stroje. Závod skončil bez vítěze a ještě dalších pár měsíců po Dannyho smrti se žádné závody neuskutečnily.

***

Opravdu krátká část. Omlouvám se vám všem, ale nestíhám nic. Nestíhám vymýšlet pokračování děje, svůj "mimosociálnísítě" život, školu. Nestíhám nic, proto mi to trvalo tak dlouho a tohle je vlastně splácanina, kterou jsem napsala během své několikahodinové směně v práci. Stydím se za sebe, ale už jsem musela něco přidat. Čekáte moc dlouho..

Doufám, že mě chápete, že části nebudou vycházet pravidelně. Prostě se tu jednou za čas objeví nějaká část :) Doufám, že vám to aspoň trailer kapku vynahradí.

PS. kdo by mi chtěl vytvořit další trailer na tuto povídku, ať mi napíše do zpráv :) budu moc ráda :)

DĚKUJI VŠEM! ♥

-P