Chapter 1

332 24 10
                                    

„Nebudu vám odpovídat na vaše stupidní otázky, protože blázen nejsem!" zakřičel jsem po své osobní psycholožce, která mi byla přidělena. Ještě chvíli a ztratí trpělivost, stejně jako všichni předtím. A že jich nebylo málo.
„Takhle se nikam nepohneme, pokud mi neřekneš celý příběh," řekla s nadějí v hlase a usmála se na mě. Nejraději bych se jí do toho obličeje vysmál. „Nemůžu," dodal jsem sklesle. 

„Proč bys nemohl? Od toho tu jsem, je to má povinnost." Právě proto nemůžu. Nebudu sdílet můj příběh s někým, koho to v podstatě ani nezajímá, jen bude dělat, že poslouchá, předepíše mi antidepresiva a vezme si peníze. Ne. Potřebuju to říct osobě, kterou to zajímat bude. Osoba, kterou vždy přitahovaly podobné příběhy, ne jen moje, ale i osudy cizích lidí. Vždy dokázala hodiny sedět a poslouchat. Opravdu poslouchat a to bylo její kouzlo. To bylo něco, čím mě nikdy nepřestávala překvapovat.

„Mojí povinností je jít teď pryč," oznámil jsem svůj předčasný odchod. Pravidelně musím navštěvovat psychologickou poradnu doktorky Mayerové. Rodiče si myslí, že je to pro mě jen to nejlepší.

„Já určím, kdy končí naše konzultace." To určitě.

Beze slov jsem odešel, nemám důvod tu dál zůstávat a poslouchat debilní otázky. Jediná osoba, kterou kdy zajímal můj život, je pryč. Jsem typ člověka, co je rád sám, ale nerad osamocený. A tak jsem ztratil nejcennější věc v mém životě. Tak moc mě její ztráta zasáhla, až jsem se dostal na samotné dno. Nebo spíš do vnitřní temnoty, nevím jak správně to nazvat. Každopádně nebylo úniku. Protože ona nebyla obyčejná holka, co chodila dveřmi. Byla jiná. Ona se zničehonic objevila, což mě několikrát vyděsilo. Napřed jsem to nechápal, až časem mi začalo docházet, kdo vlastně je. Taky jsem si uvědomil, jak lehce jsem se zamiloval. Uvědomil jsem si to všechno ale příliš pozdě. Až po jejím odchodu jsem poznal, jak strašně moc mi na ní záleželo. Nešlo to zastavit. Slzy se mi spustili z očí. Po tom, co jsem vyšel z budovy, jsem si nasadil sluneční brýle a kapuci, abych se schoval před světem. Protože se dál nedokážu dívat na lidi, kteří jsou plní lží a nenávisti. Plní prázdnoty a hlavně plní přetvářky. To je taky důvod toho, proč už nemám kamarády a proč jsem rád sám. Ona to všechno změnila. Změnila i mě, no po jejím odchodu se to vrátilo do starých kolejí. Domů jsem došel za necelých 10 minut, což byl můj rekord. Šel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Chtěl jsem být co nejdřív ve svém pokoji. Jediné místo, kde mohu být sám sebou, kde mi nikdo nepokládá žádné otázky, nikdo mě do ničeho nenutí. Místo, kde jsem nejradši. Ze stolu jsem sebral velmi starou fotku. Poté, co jsem si i s fotkou sedl na zem a zády se opřel o postel, se slzy opět spustili. Tak jako rychle usínáte, jak rychle se dokážete zamilovat, tak rychle jsem byl zase na dně. Jedna jediná vzpomínka mě vždy srazí na kolena.

*
„Ryane! Podej mi tu krabici!" zakřičela po mě matka. Neochotně jsem si vyndal sluchátka z uší, a šel jsem jí pomoc. Nechápu, co si rodiče tímto stěhováním chtěli docílit. Oni ví, že mě tohle nezmění.
„To se nemůžu jít ani podívat co tu je v okolí?" odsekl jsem.
„Ne! Budeš mi tu pomáhat! Jdi si vybalit pokoj." Jednou by to mohlo být i bez toho křiku. Kývl jsem, což nemohla vidět, protože ke mě byla otočená zády a odešel jsem nahoru do patra. Při pohledu na všechny ty krabice s mým jménem se mi zvedl žaludek. Sedl jsem si na zem a k sobě si přitáhl jednu z mnoha krabic. Uvnitř se nacházely nějaké staré věci z mého dřívějšího pokoje. Bylo tam pár pohárů ze závodů. Ta krabice byla plná dávné minulosti, kdy jsem ještě jezdil na motorkách. Zaslechl jsem zdola volání mé matky, tak jsem nechal krabici krabicí a chtěl jít za ní. Zabránila mi v tom neznámá osoba. Přesněji dívka. Strašně jsem se jí lekl, protože jsem neslyšel, že by přišla. A kdo to vůbec je? Jak se sem dostala? Co tu dělá? Plno otázek a žádná odpověď. Oskenoval jsem neznámou dívku od hlavy až k patě a zase zpátky, musím říct, že nevypadala špatně. Frajersky se opírala o rám dveří, ruce měla zkřížené na hrudi a prohlížela si pokoj.
„Kdo jsi?" zeptal jsem se tou nejstupidnější otázkou na světě. Vážně super Ryane. Zatleskej si.
„Páni, spoustu krabic," zkonstatovala, jako bych to sám nevěděl.
„Uniklo mi tvoje jméno."
„Neuniklo, jen jsem ti ho neřekla," řekla ironicky.
„A řekneš?"
„Rozmyslím si to, chceš pomoct?" Jen jsem přikývl a společně jsme dali pokoj tak nějak do kupy. Moc jsem se toho o ní nedozvěděl, protože na moje otázky odpovídala vyhýbavě. Za to já jsem ji toho o sobě řekl dost. Povídal jsem jí o důvodu stěhování, proč už nezávodím a o bývalém životě v LA. Naslouchala mi a já tak nějak věděl, že jí můžu věřit a říct jí cokoliv.
„Od čeho máš tohle?" tázavě se zeptala a ukázala na mé zápěstí. Neodpověděl jsem jí, jen jsem si stáhl rukáv košile dolů. Pochopila, že se o tom bavit nechci.
„Asi už půjdu, je celkem pozdě," řekla po chvilce.
„Počkej, co tvé jméno?"
„Elizabeth," odpověděla a rychle vstala.„Ráda jsem tě poznala, Ryane." Než jsem se stihl vzpamatovat z jejího unáhleného odchodu, byla pryč. Ani jsem neslyšel bouchnutí dveří. Byla pryč. Moment. Odkud ví, že se jmenuji Ryan? Neřekl jsem jí to. No jasně, krabice. Liskni si Ryane.

*(pozn. kurzívou psaný text jsou vzpomínky a minulost)

STILL HUMANWhere stories live. Discover now