Už jako malá jsem byla šťastná, měla jsem nádherné dětství a nemůžu si stěžovat , ale nevím jestli to bylo naposledy? ... V tu dobu jsem měla všechno , nic mi nechybělo.. Žádný starosti, trápení .. Jen radost a štěstí. Vyrůstala jsem v malé vesnici kde jsem měla kamarádi a i rodinu. Byla jsem jako sluníčko který pořád zářilo i v těch nejtěžších chvílích a abych řekla popravdě nejsme až tak bohatá rodina, ale já měla všechno mě stačila i rodina která při mě vždy stálá a starala se o mě. Vyrůstala jsem v radosti a každý kdo mě viděl byl rád, protože jsem dokázala člověka tak rozesmát že byl z toho šťastný a dokázal i přestat myslet na to všechno zlý co bylo, i když já to v tu dobu nevnimala jelikož jsem byla malá. Ale pak se to časem sralo a jako první co se mi v životě stalo bylo asi to že nám dům vzala voda. V roce 2006 což mě bylo 6 let, jsme měli povodeň a jelikož jsme bydleli ve vesnici bylo to horší a náš dům kde jsme měli i malej potůček , vzala voda a teď z něj nic moc nezbilo a bylo by to zbytečný opravovat když už tomu je asi 10 let. Někdy se chodime dívat , ale je to už všechno jiný vidět místo kde jsem vyrostla tak zničený. Právě kvůli tomu jsme se museli odstěhovat , nejdřív jsme byli u tety kde nás nechala aspoň pár týdnů bydlet a to jsem tam byla jenom já, matka , brácha a táta.. Mám víc sourozenců , ale ta ostatní půlka byla u nejstaršího bráchy kterej měl svůj barák. Moje sourozenci jsou všichni starší než já, takže jsem nejmladší z rodiny. A moje třetí nejstarší sestra žije v Anglii kde už bydlí víc než 10 let, odjela když už ji bylo 16 let.. Nějak moc brzo ale co už, někdy to tak chodí. A tak nás volala k sobě do Anglie kde jsme se časem odstěhovali ,už jen kvůli tomu že jsme neměli kde být. Já byla strašně silná holka protože i přes to co všechno se nám stalo jsem se usmívala... Pamatuju si ještě jak nám voda tekla do baráku , prostě chaos a hasiči nás brali ven oknem z naší kuchyně .. Přišli jsme o veškerý náš majetek. Ještě že jsem v tu dobu byla malá, moc jsem to tak nevnimala .. Hodně věci jsem nechápala. Jenže ono mě to časem stejně dostalo!!... Když už jsme bydleli v tý Anglii, tak až tam jsem si všechno uvědomovala a přišel na mě ten den kdy jsem tak brečela , o co všechno jsme přišli a moje dětství strávené tam .. Byla to moje noční můra , každý večer se mi odehrávalo co se v tu dobu dělo. Takže jsem v Anglii strávila i moje 7 narozeniny. Po roce a půl jsme přišli zpět domů a zkoušeli nějak zpravovat náš dům , ale i tak to bylo marný a tak jsme jeli zase zpět do Anglie kde můj otec pořád pracoval a vydělával penize. A tak jsme tam žili dál a měli svůj byt , a já tam chodila do školy. Všechno to bylo pro mě těžký ale zvykla jsem si časem , dokonce i anglicky jsem se už jako malá holka naucila. Ale chyběla mi rodina, teta a sestřenice se kterým a jsem si pořád hrála atd.. Po delší době jsme se vrátili domů do Cz s penězmi ušetřené z UK a žili jsme na pronájmu. Takže já začala chodit zpět do český školy atd... Jenže my jak jsme žili v Anglii , tak jsme se ze začátku pořád stěhovali než jsme našli ten pravý dům pro nás a návrat domů do CZ taky nebyl moc lehký , jelikož jsem se dozvěděla než jsme přijeli zpět , že mi umřela moje poslední babička kterou jsem měla už jako jedinou na světě ..takže další rána která ze mě už dělala slabší osobu. A jelikož už jsem rostla a bylo mi nějakých 9-10 let, tak už jsem svět začínala vidět jinak a už toho i víc věděla ... Takže se ze šťastný holky dělala už o něco smutnější... Začínala jsem mít strach , a nová škola taky nebyla moc lehká. Moje štěstí a radost se ztrácela :/....
